7 pastí při komunikaci s partnerem

„Nevadí ti, že jsme v obci?“ ptám se Jirky, sedíc vedle něj v autě.

„Byla tam sedmdesátka,“ je jeho automatická odpověď.

Chvíli přemýšlím nad jeho odpovědí a pak zareaguji, „špatně!“

„Co je špatně?“ zeptá se Jirka už s mírně zvýšeným tónem hlasu.

„Ta odpověď,“ neudržím se a začnu se smát. Nemůžu to zastavit a je to nakažlivé. Jirka musí přibrzdit, protože přes slzy nevidí. Pak se na mě podívá a mezi dalším výbuchem smíchu stihne správně odpovědět, „nevadí mi, že jsme v obci.“

7 pastí při komunikaci s partnerem

Základem dobrého partnerského vztahu je komunikace. Na druhou stranu, většina nedorozumění pramení právě z komunikace samotné.

Snažíme se prezentovat své pocity skrze pronášené věty a domníváme se, že to ten druhý musí pochopit. Snažíme se naznačit, o co nám jde, místo toho, abychom to jednoduše řekli. Tak se často chytáme do vlastních pastí a výsledkem je buď hádka, nebo mlčení. Obojí vyjde na stejno a na výlet se nejede.

Když tě něco trápí, mluv o tom. Tak jo, řeknu ti, co mě trápí:

• „To jsi neměl dělat…“
• „To jsi celý ty…“
• „Zklamal jsi mě…“
• „Chováš se nevhodně…“

První pastí naší komunikace je, že často neumíme mluvit o sobě. Když se nám něco nelíbí, začneme hodnotit toho druhého, místo abychom popsali, proč nás trápí to, co se právě děje.

Tím samozřejmě nutíme toho druhého, aby se obhajoval a hádka může začít. Nedostaneme se k tomu, co nás trápí, a nakonec to buď smeteme ze stolu větou, „vždycky všechno přetočíš,“ nebo „s tebou se nedá mluvit.“

Vztah je založen na důvěře. Myslím tím především na důvěře k sobě samému. Na sebejistotě, že je se mnou vše v pořádku. To mi dává neochvějnou jistotu v tom, že mohu sdílet své niterné pocity.

Pokud se bojím sdílet své pocity či myšlenky, nemůže partner vědět, co se ve mně odehrává. Potom žije s jeho představou o tom, kdo vlastně jsem. Nikoli se mnou. „Chová se ke mně, jako bych byla cizí!“

Žijeme v zajetí vlastních představ o tom druhém. Domníváme se, že přece musí vědět, co se nám honí hlavou.

• „Jeho prostě nenapadne, aby to nádobí po sobě umyl!“
• „Nenapadne ho, zeptat se mě, jak se cítím!“
• „Nenapadne ho, že potřebuji pomoct!“
• „To přece musí pochopit, když mu to naznačuji!“

Není snazší vyjádřit to, co chceme, místo toho, abychom očekávali, že to toho druhého napadne?

Proč to neřekneme? Čeho se bojíme? Proč sami sebe trestáme tím, že čekáme, až si druhá strana vezme skleněnou kouli, nebo kyvadlo a ukáže se jí obraz toho, co máme v hlavě? I empatie má své meze. Není to tvoje kamarádka, je to muž a ten je nastaven úplně jinak než ty. Sdílej všechny své potřeby, je to osvobozující pocit.

„On je snad úplně pitomý, nebo mi to dělá naschvál,“ doléhá ke mě komunikace od vedlejšího stolu, kde kamarádky řeší „neúnosnou situaci“ partnerského vztahu.

„Jasně jsem mu řekla, že mi tím svým chováním neustále ubližuje a co myslíš, změnil se? Houby, chová se furt stejně!“

Věty typu,

• „vždycky to uděláš špatně,“
• „to je pro tebe typické,“
• „to se dalo čekat, že to uděláš znovu,“
• „pořád mi jen ubližuješ,“

nemají žádnou vypovídací schopnost. Pouze naznačují partnerovi, že se vám něco nelíbí, že něco udělal špatně.

Popiš mu situaci, ve které ti nebylo dobře. Zdůrazni, že je to jen tvůj pohled na danou věc a že je ti jasné, že to asi viděl jinak. Vysvětli své pocity a požádej partnera o jeho úhel pohledu.

Jak často v zájmu zachování zdánlivé pohody přecházíme „drobnosti,“ které se nám nelíbí? Věci, které nám vadí? Pokud neumíme tyto věci zpracovat tak, aby nám neubližovaly, je třeba je pojmenovat hned. V opačném případě je jen uložíme do našeho vlastního muzea křivd.

Znáš to, vypukne hádka kvůli hlouposti a najednou slyšíš sama sebe, jak připomínáš partnerovi, že ti před deseti lety nepodržel dveře u výtahu.

Tahle „křivda“ ti narušovala vztah deset let. Neustále ti potvrzovala tvé vlastní pochyby o tom, že se k tobě nechová s úctou.

Přitom stačilo tenkrát jen vyjádřit svůj pocit. Dovolit diskuzi o tvých a jeho představách o tom, jak se muž chová k ženě. Možná bys už s ním dnes nebyla, nebo bys dnes nějaké držení dveří u výtahu nepovažovala za důležité. Rozhodně by však tahle „věc“ nijak neovlivňovala tvůj další život.

Nejlepší čas říct, co se ti nelíbí, je teď. Nebo možná teď. Jindy to nemá smysl. A pokud tam máš už naloženo hodně, zkus to otevřít třeba dnes. Udělej velký jarní úklid ve své hlavě.

Někdy stojí za to, na chvíli se zastavit a zamyslet se nad tím, co vlastně chceme. Partner nám ublížil, nebo udělal něco, co se nám nelíbí a my ho potrestáme tím, že uděláme opak toho, co doopravdy chceme. Nebo ne?

„Teď by to chtěl řešit? Tak to teda ne! Jen ať se chvíli trápí!“

• Říkáme „vypadni“ a přitom chceme, aby zůstal.
• Říkáme, „nepřibližuj se ke mně“ a přitom toužíme, aby nás obejmul.

Nekomunikujeme, izolujeme se a koho tím vlastně trestáme? Naučit se sdílet to, co opravdu chceme, nemusí být snadné. Ale co je snadné na začátku?

Zkus si při příštím nedorozumění zahrát s partnerem takovou hru. „Nikdo se nehne od stolu, dokud neřekne, co doopravdy chce.“

Když jsme to s Jirkou hráli poprvé, seděli jsme naproti sobě víc než půl hodiny, než jsme byli schopni to říct. Ne, že bychom to nevěděli, ale naše vlastní emoce nás doslova držely za krk. Od té doby to jde samo. Odstranili jsme zábrany. Zkus to taky. Vždycky víš naprosto přesně, co chceš. Jde jen o to, nebát se to říct. Říct přece můžeš všechno.

Partnerství není jen o sdílení krásných věcí. Je o podpoře a rozvíjení se navzájem. Každý z nás má občas nějaké obavy. Obavy ze života. Když je nesdílíme, mohou začít růst.

• „Co si o mě pomyslí?“
• „Budu vypadat jak žárlivka.“
• „Z čeho budeme žít?“
• „Co dělá v té práci tak dlouho?“
• „Ti jeho kamarádi jsou divní.“

Žárlivost, hádky, osočování, lhaní, podvody a jiné nešvary ve vztahu jsou často jen důsledkem vlastních obav. Nedostatečné sebevědomí a strach, že nás ten druhý nepřijme takového, jací jsme. Žárlivost pak není nic jiného, než nedostatek lásky k sobě. Nejsme sami pro sebe natolik důležití, abychom sdíleli své pocity.

Proč to prostě nepojmenovat? Proč mu neřekneš, co cítíš? Sdílet své obavy je věc velké důvěry. Důvěry v sebe. Dovol si být nedokonalá a sdílej své obavy s partnerem. Třeba nakonec zjistíš, že jsou neopodstatněné. Říká se přece „ve dvou se to lépe táhne.“

Některé rozhovory jsou takříkajíc mimo rámec. Tedy alespoň mimo ten náš. Může to být nějaký „problém“, který si jeden z nás přinesl domů nevyřešený, a toho druhého se vlastně netýká. Jen je nějak po ruce.

Může to být snaha o manipulaci s námi. Taková hra, dostat tě do toho rámce. Dostat tě na jeho vlastní hřiště. Pokud na tu hru přistoupíš, moc šancí ti nedávám. Můžeš ji ale rozpoznat a zavčas se odpojit.

Manipulativní rozhovory mají téměř identický scénář:

• Vtáhne tě do hry vyvoláním pocitu viny – začneš se obhajovat.
• Už tě tam má, ale raději ještě použije vyšší moc – zavírají se ti vrátka hřiště, protože nechceš být ten, kdo může za konec světa.
• Dostal tě, teď už si může vytvářet vlastní realitu, ve které jsi ty ta špatná – jsi na hřišti a vlastně ani nevíš, že hraješ.

Odpojit se, nepřistoupit na určitý způsob komunikace, prostě počkat až to přejde, to je také umění komunikace v partnerství.

Jedna věc je partnerovi pomoci a druhá věc být obětním beránkem. To mu nakonec stejně nepomůže. Ale nemusí to být vždy tak horké.

Často vznikají hádky jen na základě toho, že cítíme „špatnou“ energii z toho druhého. Pokud jsme se jednou dohodli, že budeme své pocity sdílet, pak to, že zrovna nemluví a jen se mračí, může být jeho vlastní souboj, do kterého tě tahat nechce.

Odpoj se. Začni si zpívat, nebo jen poodstup. My ženy se často snažíme o to, aby ti kolem nás byli šťastní. Pořád. Nejlepší způsob, jak to zařídit je, že se budeme snažit být šťastné my samy. Ono se to přenese. Tak to prostě funguje.