Krize středního věku je příležitost začít žít
„Leni, nemáš nějakou radu na krizi středního věku? Všechno se mi hroutí, nic mi nepřináší radost, tak co jiného by to bylo?“ přišel mi ráno stručný dotaz od Jany.
„Nic takového, jako krize středního věku, přece neexistuje,“ naběhla mi první odpověď, jenže pak jsem si vzpomněla na svůj vlastní příběh.
Na dobu, kdy se mi hroutil celý svět a já se v tom patlala až po uši. Znáš ty myšlenky, „nic mi nevychází, nikdo mě nepotřebuje, nic neumím…“ Tak přesně tenhle stav mám na mysli. Z práce pěkně pod peřinu, jen abych si mohla do detailů rozvíjet příběh o tom, jak za nic nestojím.
Jak a kdy začíná krize středního věku?
Snažím se vzpomenout, čím to tenkrát začalo. Co spustilo tyhle pocity? Muž mne podváděl, dcera byla daleko od domova a v práci samá politika. Bylo to tím? To spustilo ten pocit nicoty? Musím kriticky připustit, že nikoli.
Nikoli to, co se dělo venku, ale samotný fakt, že jsem tomu věnovala pozornost.
Moje mysl byla natolik zaměstnaná tím, jak je jí ublíženo, že mozek hledal další a další potvrzení toho, že je to správně. Že jsem opravdu naprosto zbytečný tvor na téhle planetě.
Začala jsem Janě psát odpověď v jiném duchu:
„Jani, krize středního věku je jen pojem, kterým si potřebujeme zdůvodnit, proč jsme tolik času věnovali pozornost tomu, co se děje kolem nás, místo toho, abychom naslouchali sami sobě. Nenapsala jsi mi, kolik je ti let, ale tuším, že kolem čtyřicítky. Máš pocit, že tvůj život nestojí za nic, ale není to tak. Jen se díváš špatným směrem…“
„No jo, ale ona chce radu, ne pojmenování toho, co už zná!“ slyším, jak se mi vysmívá nějaký hlas v mé hlavě. „Copak to jde, někomu poradit?“
Tak dopisuji sérii otázek, které navazují na její příběh. Třeba v nich najde své vlastní řešení. A jak to bylo tenkrát se mnou?
Jak z toho ven?
Pomohla mi jedna věta od kolegyně, která se o mé krizi očividně bavit nechtěla. Řekla mi, „no, když ji chceš mít, tak ji máš.“
Nesnáším reverzní psychologii. Ta věta se mi honila hlavou celý den. „Copak já chci mít nějakou krizi? Co je to za blbost? Já nemusím mít nic, co nechci.“
Vlastně mi pomohlo moje vlastní ego. Kdyby tak vědělo, že to je začátek jeho pomalého konce. Rozhodla jsem se, že krizi na chvíli odložím. Mám zkušenost, že když se pro něco rozhodnu, stane se to. Navíc jsem dítě Štěstěny.
- Můj tehdejší muž se naštěstí do své poslední milenky natolik zamiloval, že ukončil naši společnou cestu.
- V práci se to vyhrotilo, takže mi byla ukončena smlouva a já byla spokojená, protože tolik síly, abych odešla sama, jsem ještě neměla.
- Dcera stále nebyla doma, tak jsem měla spoustu času zařídit, aby se mi podobné stavy už neopakovaly.
Jak říkám, štěstí mi bylo vždy nakloněno. Zavedla jsem tedy do svého života postupně 5 pravidel.
5 pravidel jak se nedostat do krize středního věku
1. Své pocity si ovládám jen já sama
Zkus si tu otázku pokládat třeba jen jeden den. Uvidíš, že jsme schopni dát svou moc nad vlastními pocity klidně někomu cizímu. Klidně ji dáme i takové obyčejné věci, jako je hrnek s kytičkami, který se zrovna rozbil.
Začala jsem tím nejjednodušším. Pokaždé, když jsem se dostala do nepříjemného pocitu, položila jsem si otázku. „Komu jsi zase poskytla moc nad vlastními pocity?“
2. Dovoluji si být sama sebou
Druhé pravidlo mi přišlo v okamžiku, kdy se ve mně začaly bít mé pocity s mými vlastními pravdami. S realitou, kterou jsem si do té doby vytvořila. S každou poznámkou mého mozku o tom, kdo jsem a co bych měla.
Došlo mi, že i když je hlas pocitu o tolik slabší, bude mít zřejmě pravdu. Abych ten souboj ukončila, dovolila jsem si opustit svět představ o tom, jak bych měla žít a rozhodla se žít tak, jak opravdu chci. K tomu bylo třeba se znovu najít.
3. Naslouchám si
Jak se hledá člověk uvnitř člověka? Není to žádná věda. Tvé tělo ti vždycky pošle signál o tom, co chceš nebo nechceš. Stačí jen naslouchat.
Když chceš někomu naslouchat, musíš si na něho udělat čas. Musíš mu věnovat svou pozornost. Tak jsem začala chodit se svým tělem více do lesa a se svou myslí k řece. Byly to dlouhé rozhovory, které mi pomohly s lehkostí se rozhodovat.
4. Neřeším
Ty rozhovory se sebou mi také pomohly neřešit. Neřešit nic, co se děje mimo mou moc. To bylo asi nejtěžší, protože my lidé jsme nějak blbě nastavení. Snažíme se pomáhat, i když nás o to nikdo nežádal.
Řešíme, co udělal ten, či onen, jako by to mělo nějaký vliv na náš život. Nemá. Tedy pokud se držím pravidla číslo jedna a dvě.
5. Důvěřuji životu
Neplánuji. Abych nekecala, mám jeden velký plán, a to nechat se vést. Zatím mi to vychází. Přichází mi všechno, co potřebuji. Zasekne se to jen tehdy, když poruším některé ze svých vlastních pravidel.
Krize středního věku je příležitost začít žít
Když se ohlédnu zpět, abych našla začátek svého spokojeného života, tak ho vidím ležet na troskách mé staré krize středního věku. Jsem ráda, že jsem tu příležitost přijala. A tak mohu s klidem dokončit ten dopis Janě.
„Jani, zkus si na maličkou chvíli představit, že žádnou krizi nemáš. Zkus se usmát a vzpomenout si na všechno, co jsi už dokázala. Od prvního obrázku, který ti pochválili, přes rozkvetlou květinu, kterou jsi sama zasadila, až po své největší rozhodnutí, které jsi učinila. Vžij se znovu do té energie, kterou jsi u toho měla. Připomeň si ten pocit. Tenkrát jsi to byla ty. Vrať se zase zpátky k sobě a krize zmizí. “
