Bude se ti to dít tak dlouho, dokud nepochopíš proč.

Od dubna bydlíme v rekreačním středisku. Jirka dostal nabídku a já mohu pracovat kdekoliv. Neváhali jsme. Nádherné místo uprostřed lesů, ráno zpěv ptáků, ticho a síla přírody…

Naše očekávání byla připravena. První dva měsíce jsme si užívali a denně jsme konstatovali, jak jsme šťastní. Samozřejmě, že se vyskytovaly problémy, ale společně jsme je zvládali celkem rychle.

Mám ráda lidi, i když se považuji spíše za samotáře. Jenže když se vám každý týden vymění sto až dvě stě lidí, je to celkem nápor. Sotva si na někoho zvyknete, odjíždí a přijíždí noví.

A tak se nám jednoho dne stalo, že jsme večer seděli u čaje a společně si notovali, jak jsou ti lidé hrozní. Jak jsou nezdvořilí, jak nám vlastně vadí, protože jsou jednoduše takoví divní. Drželi jsme si tu energii nářků dva dny. Bylo to únavné. Chtěla jsem to změnit.

Když se večer Jirka vrátil z kuchyně, povídám mu, „to není o těch lidech! To je o nás!“

Jirka se na mě usmál, „víš, že mě to taky napadlo. Jsou docela fajn.“

Dohodli jsme se, že s každým novým turnusem budeme pozorovat vlastní myšlenky. Vlastní předsudky. Řekli jsme si, že na to musíme jít jinak.

To místo nás má něčemu naučit a když to neuvidíme, když to nepochopíme, bude se nám to dít znovu a znovu.

Začali jsme se na lidi dívat jako na zrcadlo. A dávali jsme jim jména.

Stěžovatelka – bytost, která si stěžuje úplně na všechno. Bytost, která je nespokojená se svým vlastním životem, ale hledá chybu venku. Připomněla nám, že pocit nespokojenosti s ostatními pramení vždy s nějakou nespokojeností se sebou samým. Děkuji, Stěžovatelko.

Štír – bytost, která vám dopřeje pocit jedinečnosti a pak nenadále udeří. Měl nám připomenout, že jen my sami máme právo hodnotit sami sebe. Nepotřebujeme chválu ostatních. A když se dlouho vyhříváme na sluníčku, může nás spálit. Děkuji, Štíre.

Hrubián – bytost, která svým hrubým vystupováním skrývá svou vlastní zranitelnost. Raději ubližuje druhým, než by odkryl své srdce. Krásné zrcadlo. Ukazuje nám, že se nemusíme bát být sami sebou. Okolí to nakonec přijme daleko lépe. Nebo nepřijme, ale to není naše věc. Děkuji, Hrubiáne.

Plačka – bytost, která sotva mluví. Nářek se stal součástí jejího života. Pláče nad sebou tak mocně, že z jejího těla už téměř nic nezbylo. Přesto nevyvolává soucit. Spíše agresi. Vyvolává vlastně jednu jedinou větu, „přestaň se litovat a bojuj!“ Děkuji, Plačko.

Sluníčko – svítící bytost, která rozdává radost a nic po vás nechce. Nikdy. Všechno zvládne sama, a ještě vás pohladí. Je radost potkat takového člověka, ale kde bere energii, když ji stále jen rozdává? Opravdu musí stále pomáhat ostatním? Děkuji, Sluníčko.

Mělabys – bytost, která vám říká, co byste měli, či neměli dělat. Napadlo mě, že zřejmě je tato věta hluboko v jejím myšlení. Asi ji často slyšela. Donutila mě přemýšlet o slovech, které často říkám já sama. Jsou opravdu moje, nebo jsem jen zvyklá takhle mluvit? A jak mluvím k sobě? Děkuji, Mělabys.

Jak se dostat ven ze začarovaného kruhu?

Proč se nám některé situace opakují? Narážíme na zlé lidi, šéf si na nás zasedl, partner je nám nevěrný a když jedeme na dovolenou tak pokaždé prší…

Změníme prostředí, partnera i zaměstnání a za chvíli se to všechno děje znovu. Tak neustále utíkáme pryč z onoho prokletého místa, měníme zaměstnání a zůstaneme raději sami, až časem rezignujeme na všechno a na všechny. Stejně jsme pro všechny ta protivná ženská, nebo ten vzteklý dědek.

Náš život je jako to přísloví, „z bláta do louže.“ Nechceme nikoho a nic vidět. Přitom stačí podívat se jiným směrem.

Měla jsem kolegyni Hanku. Byla to vášnivá turistka. Když jsem se jednou ztratila v lese, řekla mi, „pokud se nechceš ztratit, musíš se občas podívat na cestu z druhé strany. Prostě se zastav a otoč se.“

Vždycky máme na výběr, zda budeme osudem vláčeni, nebo zda ho budeme tvořit sami. Samozřejmě, že nám není vždy na první pohled jasné, proč se nám to, či ono děje. Koneckonců, co může být jasné na první pohled? Ale co takhle zkusit druhý, třetí… a co takhle podívat se dovnitř. Jenže to bychom museli otevřít těžké a neznáme dveře.

Přijmout odpovědnost za to, co se nám v životě děje, chce odvahu.  Ale „Odvážným štěstí přeje.“ Nebo ne?

Zase vás naštval partner? Přestaňte řešit, co udělal a podívejte se dovnitř, proč vám to vadí? Co vás vlastně štve? A když to zvládnete, zaměřte se na své vlastní myšlenky, které se vám často honí hlavou. Věděli jste, že to udělá? No, tak jasně! STANIŽ SE!

Změnit můžeme pouze sami sebe. Jestli máme protivného šéfa, můžeme na něj nadávat, nebo se podívat dovnitř a zeptat se sami sebe, proč to dovolím? Proč si myslím, že je to všude stejné? Kde se vzalo moje přesvědčení, že takhle je to v pořádku? Proč jsem v téhle situaci dobrovolně? Proč se nebráním? Z čeho mám vlastně strach? Co změním ve svém životě, chování, myšlenkách, aby se mi to neopakovalo?

Často se ptáme, „Proč se mi to děje?“ A pak hledáme odpověď venku. Ale venku se nic neděje!

Děje se to uvnitř. Jedině tam to můžeme najít.

 

Změnit způsob myšlení je lehké, nikoli snadné.

Potřebujeme zkušenost.  Z toho jsem vycházela při psaní deseti výzev ke změně myšlení.  Vybrala jsem životní situace, při kterých ji lze získat.

Naše chování vychází z našich emocí a ty vznikají z našich myšlenek. Jak se zbavit starých myšlenkových vzorců a nahradit je novými? 

Chci více informací >>
Lenka Bartková

Přináší mi radost sledovat, jak změna způsobu komunikace pomáhá mým klientům vážit si sama sebe, chápat své rodiče, nechat prostor svým dětem, objevit plnou důvěru k partnerovi a získat znovu pocit lásky a bezpečí.Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře