Člověče, nemusíš být dokonalý, zastav se na chvíli nebo shoříš!

Ilona zalezla znovu pod peřinu. „Dneska nikam nejdu. Jsem unavená k smrti a při tom mám pocit, že jsem vlastně nic neudělala. Pořád jenom makám a výsledky stejně nejsou podle mých představ,“ usínala s pocitem, že už nemá na nic sílu, že nežije, jen pracuje, že život nemá smysl.

Najednou se ocitla na kopci. Úplně sama. Sedla si na kámen, který vypadal jako královské křeslo. „To je divné,“ pomyslela si, ale měla tak krásný pocit klidu, že se rozhodla tam chvíli zůstat.

Nádherný výhled,“ slunce pomalu zapadalo za kopce v dáli a nad ní přeletěl nějaký velký pták. Přistál vedle ní a koukal na ni jedním okem.

Je to fakt divné, že se nebojím, a taky je divné, že to oko vypadá jako lidské.“ Pták zatřepal hlavou a vzlétl. Ilona za ním koukala a přemýšlela, jak by bylo krásné letět za ním.

Jen tak letět a koukat se pod sebe dolů na tu krásu. Aspoň na chvíli se cítit úplně svobodná.

Najednou se ocitla na stromě. Ten strom se hrozivě kymácel a Ilona uviděla, že na větvi pod ní sedí její dcera.

Dívka zvedla hlavu směrem k ní a řekla, „já skočím mami, už mě to tu nebaví,“ a než se Ilona vzmohla na odpověď, její krásné dítě skočilo dolů.

Ilona ztuhla. Cítila, jak jí postupně tuhnou všechny svaly, až se nemohla vůbec pohnout. Držela se stromu, který se kymácel a hlavou se jí honilo, „Jak se to dítě dostane domů, kde to vlastně jsem? Co když to nepřežila?“ Chtělo se jí brečet, ale nemohla. Cítila jen obrovský tlak na prsou. Ten tlak sílil jako by na ní někdo ležel.

„Fuj to jsem se lekla!“ Sindibád pokojně předl Iloně na hrudi a koukal přimhouřenýma očima na ni, zatím co spala. Když se Ilona vymrštila úlekem, přeletěl vyděšený koucour celý pokoj.

Najednou cítila úlevu, „to byl teda vážně divný sen!“ Snažila si vybavit více detailů, ale už se jí to nedařilo. Zůstaly jen ty dva pocity. Ten krásný, když byla na kopci a ten hrůzostrašný, když se koukala, jak její dítě skočilo dolů.

„Musím zavolat Doubravce, tak divný sen jsem ještě neměla.“

Vstala z postele, aby našla telefon a nevšímala si, jak Sindibád uraženě, se vztyčeným ocasem, odchází zkontrolovat misku se žrádlem. „Z toho kocoura mě jednou vážně švihne.“

Práskla sebou znovu na postel a čekala na ten vždy uklidňující hlas své kamarádky. Když jí popsala, co se jí zdálo, trochu se jí ulevilo.

„Ili, nechceš se nad tím zamyslet sama? Víš, já si myslím, že to není o tvé dceři, ale o tobě.

Naše děti představují naši budoucnost,

proto jsi nemohla vidět, co se s ní stalo. Protože to nikdy nevíme, co bude za minutu, nebo za rok.“

„No, dobře, ale co ten šílený pocit? A proč zrovna na stromě? Doubravko, já byla úplně tuhá a ten strom se tak strašně kymácel, a byl asi 20 metrů vysoký…“

Ili, a jak se cítíš poslední dobou? Co tě znám, neuděláš si na sebe ani minutu času. Všechno musí být dokonalé, pořád musíš pracovat, protože to nikdo jiný neudělá tak, jako ty. Všechno třikrát předěláš, aby to bylo perfektní…. jak dlouho myslíš, že se na tom stromě udržíš?“

Ilona polkla. Chvíli bylo ticho. Doubravka se nadechla a pokračovala už docela výhružným tónem,

„povídala jsi dva sny. Tak teď už snad vidíš, co ti tvoje vlastní já ukazovalo. Ten první sen měl být nápověda. Nápověda pro tebe.

Ty sama někde uvnitř víš, že chceš být svobodná. Že věci nemusí být dokonalé.

Copak ta příroda, která tě tak uchvátila byla dokonalá? Copak ten pták přemýšlel o tom, jestli letí tím úplně nejvíc správným směrem? Nepřemýšlel! Prostě si na chvilku odpočinul a pak zase letěl. Letěl tam, kam cítil, že by letět měl!“ Doubravka už docela křičela. To na ní měla Ilona ráda. Nemaže nikomu med kolem huby.

„Takže drahá moje přítelkyně, mám o tebe strach už delší dobu. Ta tvoje snaha o to, aby bylo všechno perfektní, abys ty byla perfektní a aby si to všichni o tobě mysleli, tak ta tě dovede akorát na ten strom.

Pokud chceš letět jako ten pták, říkám ti jako kamarádka, vykašli se na to být perfektní a konečně už roztáhni křídla a leť!“

Doubravka zavěsila. Ilona ležela na posteli. V hlavě měla prázdno, ale bylo ji nějak krásně. Takový ten pocit úlevy, jako když se konečně po dlouhé době váhání rozhodne. Z verandy se ozýval šramot, jak si Sindibád pohazoval vztekle prázdnou miskou.

„Asi má pravdu Doubravka. A asi bych měla dát tomu zvířeti nažrat,“ Ilona se začala smát, „možná bych měla dát nažrat i tomu zvířeti ve mně. Kam jsem jenom mohla dát ten batoh?“

On-line kurz pro ženy, které chtějí nalézt odpovědi na otázku, "co mi brání, mít se ráda?"

Jak by se ti líbilo,

  • vždy vědět, jak se správně rozhodnout,
  • neřešit každé ráno, jak vypadáš,
  • přestat pochybovat o tom, jestli jsi dost dobrá.
  • zbavit se výčitek svědomí a pocitu viny?
Lenka Bartková

Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře