Co si o nás ostatní myslí, není naše věc.
Tolik času věnujeme tomu, co si o nás okolí myslí, místo toho, abychom přemýšleli nad tím, co si o sobě myslíme my sami a proč.
Nedávno jsem někde viděla nápis, „Základní nastavení člověka je: nejsem dost dobrý.“ Doplnila bych dospělého člověka.
Rodíme se s láskou k sobě. Náš mozek se vyvíjí a vstřebává všechny informace, které dostane. Všechny. A tady začíná náš problém. Tady začíná přeprogramování našeho nastavení. Jako děti najíždíme na software, který používali naši rodiče, naši blízcí, naši učitelé…
Někdy ho sami zdokonalujeme, někdy se ho jen učíme používat, ale čím více tento program prorůstá do naší hlavy, tím více vytěsňuje ten náš. Původní nastavení nemá šanci. Zůstává v demoverzi.
Nový program nás naučí myslet v interakci s okolím. To je v pořádku. Co v pořádku není, je naše snaha žít tak, abychom vypadali před ostatními dobře.
Když se vzdáme toho, kým doopravdy jsme, výměnou za to, kým bychom podle svého přesvědčení měli být, žijeme život, který není náš vlastní. (Don Miguel Ruiz ml.)
Zajímá nás, co si o nás ostatní myslí. Jenže může nás naše okolí vůbec vidět opravdu takové jací jsme? A víme to my sami?
Lidé se navzájem vnímají, hodnotí a posuzují podle toho, co jim umožní zahlédnout jen jejich vlastní software. Ten je složen z obrazů ve filmu nazvaném jejich život, které pro ně byly natolik důležité, že nikdy nevymizely úplně. Jejich obrazy. Nikoli naše obrazy. Nikoli náš život.
Hodnotíme sami sebe před zrcadlem a myslíme si, že to nám dá odpověď na to, kdo jsme. Myslíme si, že to, co tam vidíme jsme my, bez ohledu na to, jestli je to naše vlastní zrcadlo, nebo nám ho někdo v rámci interakce nastavil. Jenže zkuste naskenovat správný obraz, když máte v systému virus.
Co si o nás ostatní myslí, není naše věc.
Někdy se mi chce vážně křičet. Lidi, vymažte všechny programy, které nejsou vaše! Váš původní software je ten nejlepší pro vás! Žádný jiný ho nemůže nahradit! Jen ten váš je nastavený na rozvíjení toho, co máte rádi, jen s tímto programem pochopíte, že štěstí a bohatství je život sám. Jen s vlastním programem poznáte sami sebe.
Naší nadějí je naštěstí skutečnost, že původní nastavení nejde úplně smazat.
Jak ho hledat? Nejprve je dobré si uvědomit, že některé viry jsme už našli a smazali. Zamyslete se nad tím (nebo si třeba udělejte seznam), které myšlenky z těch, co vám byly v dětství vštípeny, jste už zamítli, protože už pro vás neplatí?
- Když dojíte polévku přestanou děti v Africe hladovět?
- Když se nebudeš učit bude z tebe opravdu popelář?
- Je popelář vážně tak špatné zaměstnání?
- Kdo věří v něco, co nikdo neviděl je opravdu blázen?
- Opravdu si tě všimnou, když budeš sedět v koutě?
- O partnera se musíš starat jinak ti uteče?
- V prvé řadě musíš myslet na děti a až potom na sebe?
A pak se zaměřte na další myšlenky, které nejsou vaše a pusťte je ven!
Udělejte si audit v hlavě. Napište si nejčastější věty, které jste slyšeli v souvislosti s následujícími oblastmi. Nad každou větou se zamyslete a zkuste ji obhájit vlastními argumenty, které máte nyní k dispozici. U těch, se kterými nebudete chtít souhlasit, se zastavte a nahraďte je jednou provždy novými. A pak ten seznam spalte. Tím se to potvrdí. Nebo jen řekněte Amen.
Jaké myšlenky jste v dětství přijali v souvislosti se:
- vzděláním,
- profesí,
- penězi,
- bohatstvím,
- tím, co je dobré vlastnit,
- politikou,
- náboženstvím,
- chováním,
- vztahy,
- tím, jak se chovat k sobě,
- tím, jak se chovat k druhým,
- tím, jak se chovat k partnerovi.
Co si o nás ostatní myslí není naše věc. Naší věcí je, co si o sobě myslíme my sami. Naší věcí je vědět, kdo jsem. Když vím, kdo jsem, je mé zrcadlo čisté a pak mne i mé okolí může lépe poznat. A popravdě, když se mu to třeba nelíbí, bude mi to jedno.
(Inspirováno Donem Miguelem Ruizem mladším.)
