Co způsobuje ponorkovou nemoc a jak se tomu bránit?

„Nevadí mi, že jsme celý den spolu, ale jestli nepřestane cinkat tou lžičkou o talíř pokaždé, když něco jí, tak ho asi zabiju!“ Popisuje svůj „klidný stav“ Růžena, kterou vytáčí na jejím muži téměř všechno. „Dělá mi to naschvál, a ještě se tváří, že ta špatná jsem já!“

Jindra to vidí jinak. „Já jsem klidný člověk, nikdy se nehádám, ale ona mi stále něco vyčítá! Myslí si, že je dokonalá a nevidí své vlastní chyby. Nemám si ani kde sednout, všude jsou polštáře, se kterými se nesmí hýbat!“

Ponorková nemoc je stav nesnášenlivosti a vzrůstajícího napětí. Objevuje se u skupin lidí, kteří spolu tráví většinu času. Nevyhýbá se ani rodinám.

Co způsobuje ponorkovou nemoc a jak se tomu bránit?

Pokud jsme delší dobu se stejnými lidmi, navíc s omezenou možností být chvíli sami, začneme si více všímat věcí, které nám vadí. Ztrácíme nadhled, protože ten můžeme získat jen zpovzdálí.

Nemáme šanci uniknout tomu, aby naši pozornost zaujalo něco jiného, než se v naší blízkosti děje. Není co. Zdánlivě. Začneme zaměřovat své smysly na detaily.

Vadí nám, co vidíme, jak nechává utěrku na stole, místo aby ji dal tam, kam patří. Jak nechává kartáček na zuby na umyvadle, jak chodí, jak dýchá.

Vadí nám zvuk, který vytváří ten druhý – jak zavírá dveře, jak šoupe nohama, jak cinká o talíř.

Naše pocity spojené s dotyčnými osobami, nebo osobou se začnou měnit. Začneme hodnotit, jak se vyjadřuje, co dělá a jak to na nás působí.

Roste nesnášenlivost, averze vůči druhému. 
Nakonec se dostáváme do emocí již při samotném pohledu na danou osobu, nebo jen při zmínce o ní.

Jsme moc blízko na to, abychom vnímali celek, tak se zaměřujeme na detaily. Stojíme deset centimetrů před zrcadlem a vidíme všechny nedostatky, kterých bychom si dříve nevšimli.

Podvědomě cítíme, že chceme z dané situace utéct, ale nejde to. Váže nás smlouva, jsme na cestách, jde o nemocného člověka, který potřebuje naši plnou péči, nebo je karanténa. Když nemůžeme utéct fyzicky, chceme to nějak změnit. 

Často máme doslova chuť toho druhého zabít, ale Naštěstí se tak děje jen ve výjimečných případech. Tak to jdeme řešit slovně.

Pokud jsme v emocích, není v našich silách vést komunikaci s úspěšným výsledkem. Vznikne konflikt, který nás jen utvrdí v tom, že máme pravdu a ten druhý ne. Nic jsme nevyřešili, jen jsme pustili emoce ven a situace se bude zanedlouho opakovat.

Přitom to, co nám vadí na těch ostatních, je téměř vždy subjektivní. Je to naše frustrace. Některá z našich potřeb nebyla uspokojena.

Chtěli jsme být více sami, chtěli jsme více klidu, chtěli jsme dělat něco jiného, ale oni nám to neumožnili! Oni! On! Ona! To, co nám vadí na tom druhém, se nás nějak dotklo. Narazilo to na naše vlastní hranice, ale jsme to my, kdo to pustil dovnitř.

Jak se tedy ponorce vyhnout?

Ponorka nevznikne hned. Jsme se skupinou lidí, které máme rádi. Chceme si to co nejvíc užít, a tak zapomínáme na sebe.

Nebo jsme do situace jen okolnostmi vhozeni, a tak se snažíme, alespoň ze začátku, nějak to přežít. Být součástí. Aby si o nás nemysleli, že se straníme.

Situace může být různá, ale pokud si neuděláme čas pro to, abychom dočerpali energii, abychom si našli svůj koutek soukromí, kde můžeme zhodnotit své pocity z daného dne, nebo prostě jen tak být a nemyslet na nic, tak se brzo dostaneme přesně do těch vod, ve kterých být nechceme.

Velmi často se v okamžiku, kdy nám něco na tom druhém vadí, jedná o projekci (zrcadlení), nebo přenos. Projekce znamená, že doslova promítáme na toho druhého svou dedukci o tom, co právě dělá, jak to myslí, a proč by to dělat neměl. Nově zavedený pojem zrcadlení krásně poukazuje na to, že nám dotyčný nastavuje zrcadlo v té oblasti, kterou nemáme vyřešenou.

V případě ponorky to jde do extrému. Vlastně to může být jedinečná příležitost zamyslet se nad tím, proč mi to cinkání příboru tak vadí, když ostatní si toho vůbec nevšimli.

Znamená to snad, že potřebuji více ticha, kterého si nedopřeji? Nebo jsem to já, kdo se neustále kontroluje, aby nějakým „nepatřičným zvukem“ neomezoval ostatní, a tak raději omezuji sám sebe?

Nebo se jedná o přenos? Přenos mých zamlžených vzpomínek z dětství, kdy cinkání příboru o talíř bylo trestáno škaredým pohledem maminky?

Neodpustím si zde osobní poznatek. Často, když hovořím s lidmi, kteří přišli o blízkou osobu, zjišťuji, že právě ty věci, které jim na dané osobě vadily, jim nyní nejvíce chybí.

Je dobré se vždy nejprve zastavit nad tím, co mi daná situace, která ve mně vyvolává nelibé pocity, ukazuje a teprve potom sdílet své pocity.

Bez ohledu na to, zda se jedná o tvou vlastní projekci, či přenos, sdílej své pocity s ostatními. 

Dobrá komunikace může zamezit budoucí katastrofě. Konec konců model je jasný, pokud nesdílíš informace, může vzniknout krize. Když se krize nezvládne, je z toho konflikt. No a nezvládnutý konflikt vyústí často v katastrofu.

Jako jediný tvor na světě máme dar komunikace, a přitom ho často neumíme použít. Bojíme se, co si o nás ti druzí budou myslet. Jako by na tom záleželo více, než na nás samotných. Vždy jde s láskou a respektem k tomu druhému říct, co mi vadí. Ne na něm, ani na tom, co dělá, ale vysvětlit své pocity a požádat o změnu.

Pokud už dojde k hádce, naslouchej. Nauč se brát cizí výbuch emocí jako signál k tomu, že ti byla umožněna role pozorovatele.

Vznes se nahoru nad vaše těla, která jsou ovládána emocemi a ty už nad tím nemáš žádnou moc. Jen shora může mít nadhled. Můžeš vidět i slyšet, co ten druhý doopravdy říká. Často se za vztekem skrývá bezmoc nad vlastní situací.

---