Dělám to kvůli dětem…

„Musím utéct někam pryč!“  Johanka seděla na zemi, uprostřed pokoje mezi rozházenými hračkami a tupě zírala na chomáče prachu, které se na ni usmívaly ze stínů pohovky. Ten pocit byl tak intenzivní, až se ho vylekala. Od dítěte přece utéct nemůže! To už udělal její muž.

„To není pohovka, ale sedací souprava,“ uslyšela mámu. „Bože, ona mi nedá pokoj ani ve vlastních myšlenkách! Tak se mami podívej, kam jsem to s tvými radami dopracovala! Našel si jinou, a to malému nejsou ani dva roky.“

Skrz slzy uviděla pavouka, jak peláší prostředkem pokoje, jako by zde nikdo nebyl.

„Jasně, že mě nevidí, nikdo mě nevidí, všichni vidí jenom sebe! Kam já vlastně můžu? Co vlastně můžu? Jsem tu uvázaná jako pes. Samozřejmě, že si našel jinou, co by se mnou asi tak dělal? Měla jsem se víc snažit. Měl pravdu, že je tu nepořádek, jen kdyby se aspoň ozval a zeptal se, jak se daří malému. Vždyť je to jeho syn!“

Johanka vyčerpáním usnula. Ocitla se uprostřed moře. „Tak se mi nakonec přece jenom podařilo utéct?“ Byla její poslední myšlenka, než se ponořila zcela do úlevného pocitu ve svém snu.

Ucítila závan svobody. Ponořila se pod hladinu a uviděla nádherné korály. Blížila se k nim a užívala si každý pohyb svého těla. Já dýchám pod vodou! Jak je to možné? Vždycky jsem věděla, že to dokážu. Připlavala až k místu, které vypadalo jako vchod do jeskyně. Najednou pocítila úzkost. V té tmě se něco pohnulo. Ucukla na poslední chvíli.

„Nikdy jsem si nepomyslela, že může být žralok tak velký“, prohnalo se jí hlavou, když jí došlo, že nejde po ní. Uviděla něčí tělo, jak se rychle snaží vyplavat na hladinu. Marně…

„Bože, vždyť to je máma! Mami! Maminko!“ Moře se začervenalo a žralok se náhle otočil a zamířil k ní. Její poslední myšlenka byla, kde je můj syn? A pak nastalo jen poklidné ticho. Ticho, které přerušoval nějaký divný zvuk. Protivný zvuk.

Zpocená se probudila se silnou bolestí u srdce. Ještě se celá třásla. „Přece nemůžu mít v tak mladém věku infarkt, pomyslela si v polospánku. Houby infarkt, ležím na legu!“ Divný zvuk přestal a ozval se klíč v zámku. Proč se vždycky tak leknu, když někdo odmyká dveře!

„Johankooo“, ozval se od dveří hlas mámy. Bože, jak jsem ráda, že ji slyším, pomyslela si Johanka a v rozporu s touto myšlenkou zasyčela směrem k mámě, „Nekřič! Malý spí!“

„No to snad nemyslíš vážně? Já se vůbec nedivím, že ti utekl s jinou! Podívej se, jaký tu máš bordel!“

„Mami nechceš si vzít malého na dva dny k sobě?“ Reagovala Johanka s takovým klidem, že to její mámě vyrazilo dech.

„Mám v předsíni sbaleno na týden, to bude stačit. Ta modrá taška je Prckova, chtěli jsme se k tobě zrovna vydat“, zalhala Johana, když viděla, že se máma nadechuje, aby položila nepříjemnou otázku.

„Mami prosím tě, hned! Dokud spí, ani si nevšimne, že ho bereš do kočárku.“

Kolem Johany se rozprostřelo opět ticho. „Co to bylo proboha za sen? Ještě teď mám z něj husí kůži. No nic, máma žije, byl to jen hloupý sen. Mám dva dny na to, abych se vzpamatovala. Ale nejdřív ze všeho musím na vzduch. Zavolám Doubravce, ta mě svou energií vždycky nabije.“

Když Johanka vyprávěla Doubravce svůj sen, dostala se znovu do úzkosti, kterou pociťovala těsně po probuzení.

„Podívej, nemusíš se vůbec o mámu bát, ani o sebe. Smrt ve snu většinou znamená, nějakou životní změnu. Je pochopitelné, že cítíš úzkost, protože to bude změna obrovská, ale ten sen se ti zdál proto, že někde v podvědomí už jsi se rozhodla. Jen jsi se bála, dostat to ven.“

„Máma tam figuruje proto, že se chceš osvobodit od něčeho, co je spojeno pouze s ní. Něco ti dala, ale ty už to nechceš.“

Johanka se konečně začala smát. „Je přece jasné, co nechci! Ty její rady, co mám dělat, jak mám žít, jak se mám chovat jako hodná ženuška a že nemám vlastně na nic nárok! A ano, vlastně to je to, od čeho jsem chtěla utéct. Hele ty víš, že mám mámu strašně ráda a nevím, co bych bez ní dělala, ale od teď už půjdu svou cestou. A možná se můj muž vrátí. A jestli ne, zvládnu to.“

„Doubravko mi je najednou tak krásně! Víš, já to dělala hlavně kvůli malému. Chtěla jsem ať je šťastný ať má oba dva rodiče. Proto jsem se tak snažila svému muži vyhovět i v tom, co ani nevyslovil. A on,… mizera…“

„Johano zadrž!“ zamračila se Doubravka, „pokud chceš, aby tvůj syn byl šťastný, musíš se snažit v prvé řadě o to, abys byla šťastná ty! To jinak nefunguje. Uvědom si, že teď dáváš vzor svému synovi stejně tak, jako dávala vzor tvoje máma tobě.“

Od rozhovoru s Doubravkou uplynulo třicet let. Johana se chystala k dalšímu ponoru do milovaného moře. Podívala se na syna, který se usmíval na její první vnouče. Ještě, než se ponořila do vody, uslyšela, jak syn říká s láskou své ženě, „máme nejhezčí dítě na světě a slibuji ti, že pro ni udělám všechno, aby byla šťastná.“

Johana se před třiceti roky rozhodla. Byla na dně, a tak se odrazila. Není podstatné, jestli to byl ten divný sen, co nastartovalo její změnu, nebo jestli jí opravdu stačily dva dny na ujasnění myšlenek. Podstatné je, že pochopila, že musí začít u sebe. Začít u sebe kvůli sobě a kvůli synovi.

Často slyším větu, „dělám to kvůli dětem, jinak bych už dávno…“

Kolikrát jsem už tu větu slyšela. Bereme si děti jako alibi, abychom nemuseli nic změnit.

Proč je pro nás pohodlnější trpět, než abychom začali řešit svůj vlastní život? Místo abychom se narovnali a začali komunikovat. Sdíleli své myšlenky se svým partnerem. Mlčíme a říkáme si, to ho přece musí napadnout? A když ne, tak mě nemiluje!

Místo, abychom v případě, kdy nám partner ubližuje, prostě odešly, říkáme si, to nemůžeme kvůli dětem!

Děti přebírají vzorce chování svých rodičů celý život.

Zamyslete se nad tím, co byste chtěli ve svém životě změnit a udělejte to. Děti vás budou následovat a je jedno, jestli jsou jim tři roky, nebo jestli jim táhne na třicet. Nikdy není pozdě na to ukázat jim, správnou cestu.

Opravdu šťastný může být jen svobodný člověk.

A nikdy není pozdě na to začít. Chce to jen vykročit na svou vlastní cestu a prostě jít. Nezastavovat se.