Existují společná rozhodnutí?

Popravdě tohle téma mě dostalo. Jakmile jsem si přečetla vzkaz od Dorotky, „Leni nechceš napsat něco o partnerských, resp. společných rozhodnutích?“ zmocnila se mě panika 😀

Udělala jsem někdy v životě společné rozhodnutí? Rozhodnutí, ve kterém jsem se podílela napůl? A druhá půlka byla někoho jiného? Takhle se o tom přemýšlet nedá.

Rozhodnutí je jen naše.

Je to náš názor na to, že je třeba něco změnit a jak. Naše rozhodnutí, za které neseme my sami odpovědnost. No jo, ale co když se ta změna týká více lidí? Co když je třeba vzít v potaz i názor partnera? Domnívám se, že stále je to naše rozhodnutí.

Společná rozhodnutí dvou partnerů jsou dvě samostatná rozhodnutí, která spolu více, či méně rezonují. Čím blíže jsou si partneři, čím více sdílejí hodnoty, základní předpoklady, vzorce chování, čím více jsou si v názorech podobní, tím více jsou i jejich rozhodnutí podobná. Myslím konečná rozhodnutí, ne tu fázi sbírání informací potřebných ke konsenzu.

Pokud jsou názory partnerů rozdílné, dochází ke kompromisu, tedy v lepším případě. Kompromis ale neznamená optimální způsob řešení, neboť ve skutečnosti znamená ústupek nebo nenaplnění očekávání žádné z vyjednávajících stran.

Rozhodnutí dvou partnerů, která se shodují, v nás vyvolávají příjemný pocit. Pocit, že jsme se rozhodli správně, protože ten, jehož názory akceptujeme se rozhodl stejně. Pocit, že máme jen půl odpovědnosti. A ano, jsme na to dva, a to je super. Ale odpovědnost máme oba stejnou, i když to matematicky moc nevychází. Možná, že se pleteme oba, ale na to máme právo. Právo i odpovědnost za svůj názor.

Podle mě se to nedá rozdělit, ani spojit.

Jsou to dva shodné názory.

Dvě stejná rozhodnutí.

Partnerství dvou lidí, kteří sdílejí své názory je krásné a naplňující. Myslím si, že je třeba k tomu dojít. Neznám vztah, kde se od jeho začátku partneři shodnou ve všem. Znám mnoho partnerů, kteří přistupují pravidelně na kompromisy a berou to jako součást dlouhodobého partnerství. Znám mnoho partnerů, kteří se rozešli, protože nedokázali dojít ke konsenzu ani ke kompromisu. Všichni je známe.

Říká se protiklady se přitahují. Ale kdo je ten můj správný protiklad? Domnívám se, že někdy je tohle rčení používáno spíše jako argument, když si nechceme připustit, že jsme se spletli.

Tak jako dva magnety, stejně dva lidé jsou přitahování k sobě. Kde je tedy ten protipól? V čem je ta jinakost? Podle mě to není v hodnotách, zájmech, názorech a co já vím v čem ještě. Myslím, že je to v tom, co si můžeme předat. V tom, co se můžeme od toho druhého naučit. Pokud to chceme vidět.

Dominantní žena si najde submisivního partnera a naopak. Proč? Aby se oba naučili, od toho druhého, být si rovni. Cíl jejich společné cesty bude v poznání. Když to oba pochopí, mají možnost se vzájemně učit. Třeba na rozhodnutích, která budou dělat společně.

Energie vztahu je jako jin a jang.

Pokud někde něco chybí, nebo někde přetéká, nefunguje to. Nemůžu chtít po partnerovi, aby dal více energie do oblasti, kterou jsem již vyplnil sám nebo sama. Pokud mám pocit, že už nemůžu, musím prostě vytvořit prostor. Jedině pak se můžeme rozhodnout každý sám za sebe a při tom bude naše rozhodnutí stejné. Společné 😀


Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video
Lenka
Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>