Jak nám mohou pocity blokovat hojnost v životě?
Život je samé tajemství a co teprve naše vlastní pocity. Před časem jsem napsala článek, Sleduj své pocity a cesta se ti ukáže. Popisuji v něm, jak s námi naše pocity hovoří.
Některé pocity nás však mohou docela oklamat. A co je daleko horší, mohou nám komplikovat život.
Vybrala jsem pro ilustraci, jak to může fungovat, příběh Nadi.
S Naďou se potkáváme už dva roky. Poprvé za mnou přišla s tím, že má problém s očekáváním. Že se nedokáže na nic těšit. S jejím svolením tak vznikl článek Proč komfortní zóna nemusí být zrovna komfortní. Možná jsi ho už četla.
Povedlo se nám to změnit, ale stále cítila nějaký blok.
„Něco“ jí nedovolilo přijímat hojnost života.
„Nikdy nedojdu do cíle. Ne, že bych to nedokázala, ale je to jako když jedeš z Olomouce do Prahy a vždycky se rozhodneš vystoupit v Hradci. Prostě mě něco přinutí tam nedojet.“
„Co znamená ta Praha ve tvém přirovnání?“
„No to je ten cíl. Ta odměna, pro kterou si jedu.“
„Mám to tedy chápat tak, že vyvíjíš nějaké úsilí k tomu, aby ses měla lépe a když jsi před cílem, tak to vzdáš?“
„No, to je právě ono, já nemám pocit, že něco vzdávám. Já jen změním směr své cesty. Vlastně začínám stále nové cesty, aniž bych na některé došla k cíli.“
Napadlo mě využít její emoce, tak jsem zvýšila hlas a rádoby naštvaným tónem jsem se zeptala, „proč sakra nedojedeš do té Prahy?“
„Protože je tam nuda!“ chytla se.
Začaly jsme se obě smát a já byla spokojená, měly jsme první vodítko. Nuda.
Potřebovaly jsme se ještě podívat na každou část jejího života odděleně.
My lidé se totiž chováme ve všech oblastech našeho života principiálně stejně.
Tam, kde nás to zrovna nebolí, můžeme získat nadhled na sebe samé.
„Jak to máš ve vztazích? Nemyslím teď v tom posledním, ale v těch předchozích. Proč jsi nedojela do tvé pomyslné Prahy?“
„Vždycky jsem to nějak pos*ala.“
„Aha, takže si myslíš, že se mohly vyvinout i lépe? Kdybys to nevzdala?“
„To nevím, naslouchám svým pocitům a když cítím, že je to špatně, odejdu. Hned. Úplně spálím mosty. Jo a všechno tam nechám! Jen ať už to je za mnou. Pak začínám znovu od nuly.“
Měly jsme druhé vodítko.
„Než opravovat staré, je lepší to zbourat a postavit nové.“
Pořád jsem měla pocit, že je to vlastně všechno v pořádku. Ale možná to bylo moje vlastní zrcadlo. Moje vlastní projekce. Není to v pořádku, když o tom mluví!
Když je něco opravdu v pořádku - jsme s tím v naprosté pohodě, tak nemáme žádnou potřebu o tom mluvit.
Zeptala jsem se tedy na další oblast.
„Co děláš ráda?“
„Ráda chodím na procházky.“
„Kam chodíš nejraději.“
„Popravdě nikam,“ zasmála se Naďa.
„Mám ráda procházky bez cíle. Můžu chodit po lese, nebo i po městě třeba hodiny a jen tak sledovat, co je okolo mne.“
„Co ucítíš, když ti nabídnu, že půjdeme za nějakým konkrétním cílem? Třeba do toho Hradce.“
„Cítím mírný odpor. Nechce se mi. Bude to nuda.„
„A když ti navrhnu třeba vodopády v Jeseníkách?“
„Pořád stejný pocit.“
„Fajn, tak se pojď jen projít do lesa, tady jsi ještě nikdy nebyla.“
„Jo! To chci hned!“
Třetí vodítko a jsme zase u nudy. „Nadi ten pocit ti totálně lže!“
Udělaly jsme spolu „Stroj času“ (metoda k nalezení příčin traumat), abychom se podívaly, co se za tím pocitem skutečně skrývá.
Dostali jsme se do dětství.
„Co vidíš?“ zeptala jsem se. „Kde teď jsi?“
„Jsem malá holka a těším se na výlet. Jenže se nikam nejede. Rodiče se zase hádají.“
„Co cítíš?“
„Zklamání. Jako by mi něco vzali. Nudím se. Chtěla jsem jet na výlet a teď nevím, co budu dělat“
„Co ještě vidíš?“
„Těším se na vánoční dárky, ale není tam nic z toho, co jsem si přála. Chápu to. Naši nemají peníze.“
„Co se ti honí hlavou?“
„Chtěla jsem si hrát s novou hračkou a místo toho musím jít spát. Nemůžu usnout. Nudím se. Představuji si, že uteču z domu. Začnu nový život v jiné rodině. V takové, co dává dětem hodně dárků.“
Chvíli bylo ticho.
„Super. A co teď s tím?“ povzdechla si Naďa.
„Máme dvě vodítka. Nudu a pálení mostů. Teď už víš, jak to vzniklo. Zároveň víš, proč nemáš ráda Vánoce. Nebo máš?“
„Nemám. To je pravda. A je ze mě workoholik, to abych se nenudila. Takže se nemám bát nudy? To mi pomůže konečně mít i peníze?“
„Tak snadné to pochopitelně není, ale pro začátek zkus dojet do té ‚Prahy‘. Zkus dokončit některý ze svých původních plánů. Ten, u kterého jsi na začátku cítila, že je to pravé. Než jsi to změnila, nebo ukončila.“
„Ve Stroji času jsi řekla té malé holce, že už se nemusí bát. Vysvětlila jsi ji, že teď už je jen v její moci to, co se bude dít. A taky jsi ji řekla, KDYŽ VĚŘÍŠ, ŽE TO DOPADNE DOBŘE, TAK TO TAK BUDE, UŽ O TOM NEPOCHYBUJ.“
Jak nám mohou pocity blokovat hojnost v životě?
Vlastně jsem stále přesvědčená, že sledovat své pocity je ta správná cesta nejen k hojnosti, ale i smysluplným vztahům, zdraví i radosti ze života. Jde jen o to poznat, který je ten pravý a který před tebou skrývá něco nevyřešeného.
Jak to můžeš poznat?
Co se ti v životě opakuje?
Většinou se točíme v kruhu tak dlouho, dokud nenajdeme cestu ven. Brána k ní je skryta právě v tom kruhu. To dává docela logiku.
Zaměř se na pocit, který máš v situacích, které se ti opakují a nejsou příjemné, nebo mají neblahý dopad na tvou situaci a zkus ho prozkoumat, stejně jako my s Naďou.
O čem často mluvíš?
Když se točíme v kruhu, mluvíme o tom. Jaké věty od tebe slyší tví známí stále dokola?
(Teď už to změním. Nemám na to peníze. To si nemůžu dovolit.)
Mohou to být i věty pozitivní.
(My se máme dobře. Mám všechno, co potřebuji. Vydělávám dost.)
Pokud jsi opravdu v pohodě, nemluvíš o tom stále dokola. Prostě tě to nenapadne.
Až tu větu najdeš, zaměř se na to, proč to vlastně říkáš a jaký se ti k tomu nedostatku pojí pocit. Pak ho prozkoumej, jestli ti nelže.
Najdi si vodítka
Stejně jako my s Naďou v příběhu. Otevři to, co tě v životě ovlivňuje a podívej se na to z pohledu člověka, který má moc nad svým životem. Pokud jsi na to připravená.
