Život máš jen jeden. Neměl bys ho marnit tím, že budeš dělat věci, které tě nebaví.
Pracuji s lidmi již spoustu let. Troufnu si tvrdit, že každý člověk, kterého jsem potkala, měl v sobě potenciál dělat něco úžasného. Živit se tím, co je jeho vášní.
Vzpomínám si na jednoho studenta, který za mnou přišel s žádostí, ať vedu jeho diplomovou práci. Ptala jsem se ho, proč si vybral právě ono téma. Řekl mi, že se mu jeví jako snadné.
To, že se něco jeví jako snadné, není ukazatel toho, co bychom opravdu chtěli.
A když něco ve skutečnosti nechceme, bude pro nás velmi obtížné to dokončit. Nakonec to pro nás vůbec snadné nebude.
Chtěla jsem, aby pracoval na něčem, co ho baví. Nedokázal to najít. Opřela jsem se do křesla a vyzvala ho, ať mi řekne, co dělá mimo školu. Ve svém volném čase.
Začal mluvit o motorkách. O tom, jak je opravuje, jak na nich jezdí v lese. Mluvil o tom, jak je rád, když se mu podaří opravit kamarádovi stroj, který už všichni odepsali.
Mluvil o tom s takovou vášní, že jsem dostala chuť se projet na té „mašině“.
Napište si alespoň dvacet věcí, které vám přinášejí radost. Věřím, že jich nakonec napíšete daleko více. Proč? Podívejte se na váš seznam. To, co tam vidíte, jste vy. To, co děláme rádi, přesně vystihuje to, kdo jsme. Náš potenciál, náš talent, naše vlohy jsou skryty někdy hluboko uvnitř nás. V tom, co nám přináší radost je můžeme objevit.
A pokud to nestačí uvedu vám dalších 6 důvodů, proč si takový seznam udělat:
Když se mi narodila dcera, chtěla jsem, jako každá máma, aby byla ve svém životě šťastná. Chtěla jsem najít to, v čem bude šťastná. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to je nesmysl. Že nelze nikomu doporučit, co by měl dělat, aby byl šťastný. Každý z nás bude šťastný jinak, a každého z nás baví něco jiného. Tak jsem ji nechala prostě dělat to, co jí baví. A jí bavil tanec.
Nechápala jsem ze začátku, kde se v ní bere ta energie, vstávat každý den o hodinu dříve, než musela, jen aby trénovala. Nechápala jsem, jak může vydržet do noci koukat na MTV a stále dokola opakovat choreografie, které se jí líbily.
Ovládal mě strach a bezmoc, když se rozhodla, že půjde v deseti letech studovat tanec 300 kilometrů od domova, ale žila jsem v naději, že se vrátí. Nevrátila. Když to vypadalo, že už to finančně nezvládnu, našla si práci. Bylo jí patnáct let. Chodila do školy a vydělávala si učením malých dětí. Nevzdala to. Argument, „tancem se neuživíš“, neobstál.
Dnes žije v Paříži a tanec ji dovoluje žít život, ve kterém je šťastná. Nezapomenu, kolikrát se vztekala a padala únavou, když se jí nedařilo, ale také nezapomenu, jak vždycky vstala a bez ohledu na zkrvavené nohy znovu začala tančit.
Vášeň samotná nestačí. Na druhou stranu, pokud člověk dělá, co ho baví, neexistuje překážka, která by ho zastavila. Viděla jsem to.
Myslím, že naše děti se rodí s jasnou představu, co budou ve svém životě dělat. Tedy ne, že by o tom nějak přemýšlely. Prostě to ví. Bohužel pak přicházíme my rodiče a učíme je pochybovat. Máme svou vlastní představu o životě a těžko se nám chápe představa jiná. Není lehké nezasahovat, neradit a jen pozorovat své vlastní obavy, kam to dítě vlastně směřuje.
Navíc náš vzdělávací systém moc nepřispívá tomu, aby děti podpořil v jejich vlastní identitě. Sice už je to někde na lepší cestě, ale myslím si, že to stále nestačí.
A tak se naše sny začnou schovávat za názory a myšlenky našeho okolí. Přijmeme strachy, které nejsou naše. Přijmeme představy o tom, jak bychom měli žít. Když se občas objeví závan vzpomínek na to, co jsme jako děti věděli, potlačíme ho výmluvami, které nazýváme racionálními argumenty. Schováváme se za odpovědnost vůči svému okolí a zapomínáme na odpovědnost vůči sobě.
Někteří lidé umírají na rtech s písní, kterou nestihli zazpívat.
Tento článek vznikl jako reakce na dotaz mé bývalé studentky. Děkuji jí tímto za možnost, zastavit se nad tímto tématem.
A co ty? Stále si myslíš, že žádný potenciál nemáš? Buď SVŮJ VLASTNÍ PROJEKT a objev svůj potenciál.