Jak poznám, že je to ten pravý? Jak se mám rozhodnout?

Andrea odložila hrnek s čajem a asi po sté si vzdychla.

„Jak se mám rozhodnout? Proč je rozhodování tak těžké? A co vlastně chci? Byla jsem tak šťastná, když jsme se seznámili, věřila jsem, že to tak bude pořád.

Na co vlastně čekám? A co se mnou bude, když ho opustím? Nechci být zase sama. A navíc mě už unavuje, znovu a znovu se seznamovat s někým novým.

Podívala se na hodiny, které ji výsměšně sdělovaly, že kouká na stěnu už více než hodinu. „Super, tak pokud se mám takhle cítit po zbytek života, tak to radši budu sama. Kde zase je? Určitě šel na kafe s tou novou sekretářkou! Jasně, že ano!“

Zvedla se ze svého oblíbeného křesla a znovu vzdychla, „no ještě začni žárlit, a to už bude vážně konečná! Musíš vypadnout, tohle přemýšlení je k ničemu. Je to fajn chlap, miluje tě a ty jeho. Nikde není přece psáno, že se má člověk ve vztahu cítit pořád skvěle!“

„Zavolám Bedřišce snad bude mít čas.“

„Bedi, nechceš jít na kafe? Mám nějaký splín a potřebuji ho rozehnat,“ spustila radostně Andrea do telefonu. Snažila se, nedat na sobě znát úzkost, která ji svírala.

Jak poznám, že je to ten pravý? Jak se mám rozhodnout?

„Nevím, jak dál,“ spustila Andrea dřív, než si objednaly kávu.

„Myslela jsem si to,“ usmála se Bedřiška, „znám tě už nějaký pátek a ten tvůj veselý tón v telefonu, mě nepřesvědčil. Tak povídej. Aleš?“

„No možná Aleš, možná já sama…  Prostě nejsem šťastná!“

„Miluješ ho?“ „No myslím, že ano.“

„Přitahuje tě a voní ti?“ „To rozhodně!“

„Já se z tebe zblázním,“ zasmála se Bedřiška. „Tak uděláme test.“ 

„Já se tě teď zeptám na 5 klíčových věcí, které jsou podle mě důležité v každém vztahu, neznamená to, že jsou to jediné signály, podle kterých poznáš, jestli je to ten pravý, jen jsou prostě pro vztah důležité. Souhlasíš?“ Andrea unaveně kývla.

Bedřiška mlčky pozorovala Andreu. Ta seděla bez hnutí, jen cítila, jak z ní úzkost pomalu vyprchává. Ramena měla volně svěšené a oběma rukama lehce držela hrnek od kávy.

„Ano“, odpověděla Andrea, a konečně se usmála.

„Pak je to ten pravý,“ opětovala jí úsměv Bedřiška. Vím, že tvé předchozí vztahy nebyly moc dobré. Možná sis na to zvykla a teď, když je před tebou něco jiného, je to pro tebe vykročení z komfortní zóny.

Ne vždy je to, na co jsme zvyklí, pro nás to nejlepší.

A komfortní zóna je to, na co jsme zvyklí, ne to, kde je nám opravdu dobře. [Proč komfortní zóna nemusí být komfortní, popisuji v samostatném článku, zde.]

Sdílej s partnerem všechny své obavy a pocity. Jenom tak můžeš zjistit, zda jsou oprávněné, či nikoli. Většinu obav a domněnek si vytváříme sami ve své hlavě. A my ženy jsme na to úplné expertky.

A nebo je to jinak a ty se máš od něj něco naučit, a možná, že ses to už naučila a je na čase jít zase dál. To musíš poznat sama, v tom ti nikdo neporadí. Na každý pád, pokud jsi neodpověděla na všechny mé otázky, „ANO“, tak ti ten vztah bere energii.

Začni být sama sebou, jenom tak se posuneš do jiné dimenze. A tam už budeš vědět, jak se rozhodnout. Už nebudeš pochybovat.“