Jak vytvořit pohodový vztah s dítětem?
Mám úžasný vztah se svou dcerou, a tak to bylo a je celých 30 let. Často mi kamarádky, které mají malé děti, kladou otázku, jak jsi to udělala? Taky chci mít tak hezký vztah se svým dítětem.
Já o tom vlastně nepřemýšlela. Když máte někoho rádi, tak mu věříte. Chováte se k němu s láskou a chápete jeho potřeby. Pokud je to malý člověk, tak vysvětlujete. Vysvětlujete v jeho řeči.
Před léty jsem se potkala s kamarádkou Sašou, co měla stejně starou dceru jako já. Dlouho jsme se neviděly, a tak jsme si zašly na kafe. Začaly jsme se bavit o našich dcerách.
Popravdě, je mi vždycky trochu trapně, když mám mluvit o svém vztahu s dcerou. Máme totiž tak neskutečně krásný vztah, až mi přijde nevhodné o tom mluvit.
Našim dcerám bylo v té době 17 let a Saša se smutkem konstatovala, „to je vážně hrozné období ta puberta, neustále se s dcerou hádáme. Zrovna včera se to docela vyostřilo.“
„A je to tady“, pomyslela jsem si, „co se stalo?„
„Zakázala jsem ji jít na diskotéku. Nejprve jsem jí chtěla pustit, ale když jsem jí řekla, že musí být v jedenáct doma, tak se urazila, že radši nikam nepůjde.“
„No a proč musí být v jedenáct doma?“ zeptala jsem se asi dost hloupě, protože Saša se na mě nevěřícně podívala a zostra odpověděla, „no, protože je jí sedmnáct!“
„Aha,“ řekla jsem, „a když jí bude osmnáct, to bude moct přijít v kolik?“
Vzájemná důvěra je stejně důležitá pro dítě i mámu.
Začala jsem se smát a povídám, „Saši neblbni, to přece není důvod a už vážně ne argument pro sedmnáctileté dítě. Jaký je ten skutečný důvod? Myslím, proč jsi vymyslela to pravidlo, že musí být v jedenáct doma?“ „Mám o ni strach, to přece chápeš jako matka!“ divila se Saša.
„Ano to chápu, takže v deset se jí ještě nic stát nemůže, ale o půl dvanácté ano?„
Saši se vůbec nelíbilo, že nejsem na její straně, ale pokračovala dále, abych jí pochopila,
„Já zažívám příšerné stavy, když nevím, co s ní je. A ona mi dělá jen naschvály. Posledně když jsem jí volala, tak mi to nezvedala. Volala jsem jí asi desetkrát, než to konečně zvedla, jak já ji dořvala. To je ten hlavní důvod, ona mi to dělá naschvál a když jí to baví, tak já ji prostě už nikam nepustím!“
Chvíli jsem měla pocit, že jí nepustí hlavně proto, že se tak hloupě ptám, ale chtěla jsem jim pomoct oběma, tak jsem se rozhodla vyprávět svůj příběh.
„Víš, já Míšu poprvé pustila na diskotéku, když jí bylo třináct. Strašně moc chtěla, však to znáš a jistě si to pamatuješ i ze svého dětství.
Šly tam její kamarádky, které byly stejně staré. Ty si sice vymyslely doma nějakou báchorku o tom, kam jdou, ale Míša to prostě chtěla říct rovnou."
Sedly jsme si na zahradu a já jsem jí vysvětlila, co všechno se může stát.
Všechna nebezpečí a nějaká jsem si i vymyslela. Taky jsem jí vysvětlila své pocity a co by se stalo, kdyby se mých pokynů nedržela.
Dohodly jsme se, že tam může být do dvou hodin, to byl čas, kdy měla diskotéka končit. Také jsme se dohodly, že já pro ni přijedu, protože bych jinak asi umřela strachem.“
Saša na mě koukala tak, že jsem měla chvíli obavy, že na mě pošle sociálku ještě teď po těch letech.
Pokračovala jsem tedy dál, „víš, Míša tenkrát přijela už v jedenáct. Přivezl ji, spolu s její kamarádkou, náš soused, otec té kamarádky. Přišel na to, že mu dcera lhala a když tam viděl i Míšu, přitáhl jí domů taky. Nechápal, když jsem mu řekla, že já o tom věděla, a že mě nenapadlo, že on ne.
Když odešli, zeptala jsem se Míši, jestli jí to není líto, že už je tak brzo doma. Nebylo. Nechápala, proč se všichni musí opíjet. Sama si sice dala trošku vína i přes můj zákaz, ale pak už nechtěla, prostě jí to nechutnalo. Rozhořčeně mi popisovala chování svých kamarádek, které v opilosti byly najednou úplně jiné. A víš, co? Mi spadl kámen ze srdce, protože jsem věděla, že máme minimálně na rok od další diskotéky pokoj.“
Byla jsem na nás dvě neskutečně pyšná.
Na sebe za důvěru, kterou jsem jí dala, i když jsem trpěla strachy jak kůň. A na Míšu, že měla odvahu mi říct pravdu, i když to byla podle jejích kamarádek blbost.“
Jsme mámy a máme strach.
Máme strach, že si ublíží, že zakopnou, že udělají nějakou chybu, že je bude něco bolet. Máme milióny strachů o naše děti. Potřebujeme mít všechny informace k dispozici hned! Ale naše děti potřebují také informace.
Jak vytvořit pohodový vztah s dítětem?
Všechny děti potřebují slyšet následující věty:
Mám tě ráda
Věnujte svým dětem pozornost. Dítě nepotřebuje, abychom se mu věnovali neustále. Když nastane ten čas, věnujte mu svou pozornost stoprocentně. Žádný mobil, televize, rádio, noviny, jen vy a vaše dítě.
Uvidíte, jaké změny nastanou. Pokud věnujeme dítěti plnou pozornost při jídle a při hraní, nebo v okamžiku, kdy za námi přijde s nějakým dotazem, bude vědět, že ho máme rádi. Nebude pak vyžadovat naši pozornost neustále.
Nestačí říkat, mám tě rád, to už přece víte sami. Chceme pozornost, a pokud nám není dána, vyžadujeme ji stále více. A je jedno, jestli jsme děti, nebo dospělí.
Věřím ti
Věřím ti, že to, co právě děláš, má pro tebe velký význam. I když já to úplně nechápu.
Věřím ti, že mi vždy řekneš, co se stalo. Protože víš, že já jsem tvůj nejlepší přítel a že budu na tvé straně.
Věřím ti, že se mnou sdílíš všechny své problémy. Víš, že ti nikdy neřeknu, to je hloupost. Taky víš, že ti dokážu vždy pomoci.
Věřím ti, že si své kamarády vybíráš podle sebe. Proto se mi také svěřuješ se svými pocity z těchto vztahů.
Můžeš dělat chyby
Nespálí se, nepořeže, nespadne, nezlomí si nohu, nezabije se.
Není nad vlastní zkušenost. To platí nejen pro dospělé, ale i pro děti. A nejvíce zkušeností získáváme právě, když uděláme nějakou chybu. Náš mozek si daleko lépe pamatuje zlou zkušenost. Ta stimuluje pud sebezáchovy. Čím více chyb udělají jako děti, tím více zkušeností si do života ponesou.
Čím více berliček jim dáváme, tím je menší pravděpodobnost, že se naučí chodit bez nich. Pokud dětem zametáme cestičku, proč by se měly snažit, dokázat něco samy? Nemají motivaci. Nenaučily se to. Vždyť my tady pořád jsme, nebo ne? My jim vždycky pomůžeme...
Musíme začít u sebe samotných. Naše děti přebírají naše vlastní vzorce chování po celý život. Nikdy není pozdě.
Zamyslete se zpětně, co vás naposledy rozčílilo v souvislosti s vaším dítětem. Nebyli jste tím důvodem nakonec vy sami? Nemůžeme chtít po svých dětech, aby se chovaly jinak než my sami. Kde by se to naučily?
Jestliže se sami nemáme moc rádi, pokud si nevěříme a s každou chybou, kterou uděláme se nám snižuje sebevědomí, naše děti na tom nebudou o moc lépe.
