Je jen jedna věc v životě, která je důležitá. Dovolit si žít.

Po víkendovém kurzu Setkání s vlastním životem se mi honí v hlavě stále dokola jedna věta. „Dovolit si žít“. Z úst krásných žen zaznívala slova jako strach, nejistota, vztek, obavy ze stáří, smrt. Bylo slyšet i slova vděčnost, radost, láska a rozhodnutí něco změnit a jít dál. Bez ohledu na všechno, co zde zaznělo, mi vše splynulo do jedné otázky.

„Je opravdu tak těžké dovolit si žít?“

Ráno se vzbudit s úsměvem a těšit se na to, co nového mi přinese den. Sdílet svou radost s partnerem a sledovat s úžasem, jak se z dětí stávají naši učitelé. Tvořit v rámci času, který nazýváme zaměstnáním a užívat si hojnosti, která z toho plyne. Nebo ne? Nebo je to jinak?

Proč ráno vyskočíme z postele, a dříve, než pořádně procitneme, dovolíme stresu, aby zaujal svou pozici v našem těle?
Proč místo radosti dovolíme hádkám, aby měly vliv na to, jak vypadá náš život?
Proč si nedovolíme, dívat se na vlastní děti jako na jedinečné bytosti a snažíme se je zařadit do norem a vzorců chování, které určil někdo úplně jiný, než my sami?
Proč trávíme den po dni prací, která nám nepřináší radost, a nedovolíme si to změnit?
Proč se obklopujeme věcmi, které nepotřebujeme a nedovolíme si to, co opravdu chceme?

Proč si nedovolíme žít?

Nad hlavami nám lítal orel, zahnaly jsme sršně a přijaly jsme i pár kousnutí od mravenců. Co chtěly všechny ty ženy? Lásku, uznání, zdraví, radost, partnera, se kterým budou šťastné a malou hrstku přátel, kteří hovoří jejich jazykem.

Nic víc. Možná to pojmenovaly jinak, ale já viděla jen tohle.

Co nám brání být svobodné jako ten orel, který nad námi kroužil, když ne my samy?

Když vypráví svůj příběh jiná žena, vidíš to. Vidíš, co by mohla změnit, aby byla šťastná. Dokážeš jí poradit. Tak proč to nevidíš i u sebe?

Potřebujeme druhé lidi jako zrcadlo, ve kterém se vidíme. V tom je největší síla přátel. Ne v tom, že ti poradí.

Když se máš rozhodnout zda opustit zaměstnání, které tě nebaví, ale přináší ti mnoho peněz, co uděláš? Budeš váhat, zda přijmout hůř placenou práci, i když víš, že by tě naplňovala, že by ti umožnila být sama sebou. Přátelům však doporučíš, „udělej to! Neváhej! Vždyť přece jde o to, jak prožiješ svůj čas, ne o peníze.“

„Nemohu si to dovolit.“ To je nejčastější odpověď na otázku, „proč to nezměníš?“ A mně dochází, že problém je v otázkách, které si pokládáme. V otázce je vždycky skrytá odpověď. Jde jen o to, položit tu správnou.