Nejde o to se změnit, ale osvobodit se.

„Asi se pozvracím, všichni se na mě budou dívat, to nemůžu zvládnout.“ Jiřina stála před dveřmi čekárny a celé její tělo volalo, „otoč se a běž domů!“ V ústech měla sucho a na čele se začaly objevovat kapky potu.  „Jsem totálně blbá! Co jsem si to vymyslela! Proč to vlastně dělám?“

Ráno jela do práce jako každý den tramvají č. 4. Jako každý den se snažila na zastávce vyhnout všem, co se s ní někdy dali do řeči. „Nesnáším to. Proč si lidé myslí, že je třeba na zastávce konverzovat? Já mám tak ráda své vlastní myšlenky, svůj vlastní svět…“

Promiňte slečno, nepomohla byste mi do těch schodů? Mám špatné klouby a nerada bych spadla,“ vyrušila ji z rozjímání o tom, že je všude zbytečně moc lidí, starší paní.

„Ale samozřejmě, a copak se vám stalo?“

„Ježíš, to je otázka!“, pomyslela si hned, „Jasně, že se jí nic nestalo, prostě má už roky,“ odpověděla si sama a rychle uskočila před zavírajícími se dveřmi tramvaje.

„Hulvát,“ konstatovala s úsměvem stařenka směrem k řidiči tramvaje, „ptáte se, co se mi stalo?“ „No stalo se mi, že jsem žila, a žila jsem krásně“, stařenka se rozesmála a Jiřina přemýšlela o tom, jestli ten chrup je opravdu původní, „ne to není možné, tak hezké zuby nikdo v tom věku nemá.“

„Víte slečno, pozoruji vás už delší dobu, jezdím každé ráno hlídat vnuky a všimla jsem si, že jezdíme spolu. Mám pocit, že se něčeho bojíte. Připomínáte mi mě, tedy když jsem byla tak o 50 let mladší,“ zasmála se, tentokrát už docela hlasitě a ty zuby vážně vypadaly jako pravé.

„Měla jsem spoustu dobrodružných plánů, ohledně toho, co všechno chci v životě dělat, ale nevěděla jsem jak. Byla jsem moc uzavřená a plachá.“

„Jednoho dne k nám do domova přivezli postiženého chlapce, no, jak se říká, rozumu moc nepobral,“ mrkla šibalsky na Jiřinu, jako by právě řekla něco, co říkat nesmí.

„Děti si z něho neustále utahovaly, ale on nedbal. Vždycky, když jsme dostali nějaký úkol, hlásil se na něj jako první. Vlastně se většinou hlásil jen on sám. Bylo mi ho líto, tak jsem jednoho dne, zrovna když shraboval na zahradě listí, šla za ním a zeptala se ho.

„Proč chceš dělat všechny ty úkoly, vždyť by sis mohl hrát jako ostatní děti. Podíval se na mě, jako bych byla hloupá a s údivem mi odpověděl,

„čím více věcí vyzkouším, tím lépe se mohu rozhodnout, čím budu. Říkala to máma, než umřela. A moje máma to se mnou myslela dobře.“

„No a já se tenkrát rozhodla stejně. Nezkoušela jsem sice hrabat listí, ale zkusila jsem se ničeho nebát. Stojí to za to slečno.“

Jiřina vystoupila spolu s babičkou. Cestou do práce přemýšlela o tom, že vlastně závidí kolegům, kteří dělají jinou práci než ona. Nesedí zavření celé dny v kanceláři.

Do práce přišla se zpožděním. Právě se konala mimořádná porada. Nenápadně si sedla, když se otevřela otázka, zda by někdo dočasně nezaskočil za jejich obchodního zástupce.

Šlo o to, navštívit všechny ordinace v okolí. Všichni koukali do stolu a zavládlo úplné ticho.

Jiřina zvedla ruku a řekla, „já to vezmu.“ Tolik udivených výrazů snad nikdy neviděla.

„Jiřino jste si jistá? Tedy jsme v docela prekérní situaci, protože než najdeme nového obchoďáka, bude to chvíli trvat, ale měl jsem pocit, že vám dělá trošku problém komunikovat s lidmi, natož jim něco nabízet.“

„Chtěla bych to zkusit, už mě to v kanceláři nebaví. Stejně jsem chtěla vždycky dělat něco s lidmi“ nevěřila, že to řekla, ale šéf byl spokojený.


Zhluboka se nadechla, zmáčkla kliku a vstoupila do čekárny. Samozřejmě, že byla plná. Narovnala se a zaklepala na dveře ordinace. Otevřela sestra a její výraz naznačoval, že klepat na dveře ordinace je zakázáno. „Dobrý den, jmenuji se Jiřina……“

Psal se rok 1995, když Jiřina poprvé vykročila ze své komfortní zóny. Těžko říct, zda ji motivoval příběh té stařenky, nebo její odpověď na otázku, kterou jí Jiřina položila, když se loučily. „Můžu se zeptat, jestli ty zuby jsou vaše?“

„To si nechám jako tajemství slečno, ale moje babička vždycky tvrdila, že z nerozhodnosti se kazí zuby!“

Po pěti letech už Jiřina byla ve firmě ředitelkou pro marketing a její život se ubíral právě tím směrem, který ji prostě bavil.

Náš mozek pracuje následovně:

V každém okamžiku nás vede k tomu, co považujeme za nejlepší volbu. To znamená, že v každé situaci, kterou prožíváš, vybere tvůj mozek ze všeho, co jsi schopný, právě to, co je pro tebe nejpřínosnější.

Tak fungujeme všichni. Potíž je v tom, že všichni nedisponujeme stejnou paletou možností. U některých lidí se vyvinuly velmi rozmanité postoje a způsoby jednání.

Když se ocitnou v určité situaci, má jejich mozek k dispozici širokou škálu možných reakcí. Jiní mají zase sklon dělat pokaždé víceméně to samé, takže jejich manévrovací prostor je dost omezený. V takovém případě bývá jejich volba málokdy tou nejvhodnější.

(Gounelle, Laurent. Bůh chodí po světě vždycky inkognito. Paříž : S.N.Éditions Anne Carriere, 2010. ISBN 978-80-87067-72)

Jak se osvobodit od starých zvyků, které nás brzdí žít život, který chceme?

Změna každý den

  • Zaveďte do svého života pravidlo, že uděláte každý den něco jinak. Nemusí to být žádná velká změna, prostě půjdete do práce jinou cestou, nebo si oblečte jiné oblečení než obvykle. Nabídněte sousedce, že jí vyvenčíte psa. Udělejte každý den něco jinak.

Odvaha

  • Udělejte každý den jednu z věcí, kterou odkládáte jen proto, že se na to ještě necítíte. A pokud taková věc není, udělejte si seznam věcí, které byste rádi dělali a pak si každý den jednu vyberte a udělejte to. Třeba jít v dešti bez deštníku.

Myšlenky

  • Jaké myšlenky se vám často honí hlavou, a přitom se při nich pokaždé cítíte špatně? Napište si na každý den, jak tuto myšlenku změníte. A až přijde, jen ji vyměňte.  Rozčílí vás každé ráno, že trčíte v zácpě? Změňte ten pocit. Je to jedinečná příležitost poslouchat hudbu, kterou máte rádi. Čas stejně nedohoníte.

Sebepoznáním k sebelásce

On-line kurz pro ženy, které chtějí nalézt odpovědi na otázku, "co mi brání, mít se ráda?"

"Chtěla jsem, ať jsou šťastní, obětovala jsem toho tolik a výsledek? Pořád jsem ta nejhorší! Když se nepochválím sama, nikoho ani nenapadne, že by mi poděkoval!" 

Neproběhly ti někdy podobné myšlenky hlavou?

Jak by se ti líbilo,

  • vždy vědět, jak se správně rozhodnout,
  • neřešit každé ráno, jak vypadáš,
  • přestat pochybovat o tom, jestli jsi dost dobrá.
  • zbavit se výčitek svědomí a pocitu viny?
Lenka Bartková

Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře