Nejistota je jen pocit a ten můžeš změnit

Jirka přišel předposlední den v roce se zprávou, že dostal výpověď. Ve zkušební době, čili okamžitou. Chvíli jsme probírali nekalé praktiky našich zaměstnavatelů, ale nebylo to vlastně to, co bylo zdrojem nepříjemného až úzkostného pocitu nejistoty. Jasně, trochu to brzdí naše plány, ale už jsme dávno pochopili, že cesta bez překážek neexistuje.

Co tedy je zdrojem naší úzkosti? Usínáme oba s pocitem křivdy, což se ráno projeví ostrou bolestí zad v bederní oblasti. Celá naše situace mne začíná bavit. Je to vážně zajímavé, že nás oba bolí stejné místo. Bedra.

„Nejvíc mě trápilo, jak ti to řeknu,“ začíná dialog Jirka.

„Mě nejvíc trápilo, že zažíváš pocit křivdy, chtěla jsem tě ho nějak zbavit, ale nevěděla jsem jak,“ s vyslovenou odpovědí mi to začíná pomalu docházet.

Jestliže hlavním zdrojem úzkosti byla obava o pocity toho druhého, můžeme je prostě vynulovat. „Máme dva krát mínus, to dává dohromady plus!“ Uzavírám ten pocit se smíchem a Jirka se přidává.

Začíná mi to dávat větší smysl, až když se ohlédnu do vlastní minulosti. Kolikrát jsem setrvávala v nefunkčních vztazích, či neúnosných situacích jen proto, abych nezpůsobila nepříjemné pocity někomu, na kom mi záleželo. Kolikrát jsem obelhávala sama sebe, že je to ta nejlepší cesta.

Bereme ohled na toho druhého a nazýváme to láskou. Jenže láska pramení především z ohledu na sebe sama. Pokud něco dělám proti sobě, není to láska. Je to jen domněnka, že někdo stojí o mou oběť.

Dnes se většina z nás zhrozí při vzpomínce na rituály spojené s obětováním lidských životů.  Na druhou stranu nám to nijak nebrání položit sám sebe na oltář pro dobro ostatních. A bohové budou spokojeni. Zase bude úroda.

Když jsme měli v začátcích našeho vztahu problémy, vzpomínala jsem na to, jak mi bylo dobře, když jsem byla sama. Jak všechno fungovalo, všechno se mi dařilo.

Pochopitelně, nebyl tam nikdo, na koho bych musela brát ohled. Mohla jsem naslouchat svým pocitům a řídit se jimi. Žila jsem v iluzi, že jakýkoliv vztah mi tohle vezme.

Jenže jak mi může kdokoliv vzít schopnost, naslouchat sám sobě? To můžu jen já sama. Tím, že se budu zase obětovat v podobě snahy někomu pomoci, nebo někoho zachránit, aniž by se to po mě chtělo!

„Nechápu, jak jsi myslela to uvíznutí v bolestech z dětství,“ probere mě z mého rozjímání Jirka.

„Jednoduše. Jako děti se učíme tomu, co je pro nás dobré a co špatné. Náš mozek rozděluje situace jen do těchto dvou táborů. Veškeré pocity radosti i smutku jsou jen skryté reakce našeho podvědomí.“

Každý člověk zažil v dětství nějakou křivdu. Ten pocit máme uložený hluboko v nás spolu s tím, že se děje něco, s čím nemůžeme nic udělat. To nás žene do úzkosti a strachu. Někdy reagujeme agresí, chceme se pomstít, nebo něco rozbijeme. Někdy reagujeme stáhnutím se do sebe a tam se v tom utápíme. Litujeme se a pěstujeme si pocit toho, že nejsme dost dobří. 

Usmívám se na Jirku, který si už dávno zvykl na mé dlouhé odpovědi.

Zjišťuji, že mě přestala bolet bedra a Jirka si bere ibalgin. Ještě můj svět zcela nepochopil, ale to nevadí, máme každý svou vlastní cestu. Včera jsme na ní opět narazili na sebe. To nás na chvíli zastavilo, ale aspoň jsme se mohli rozhlédnout. Dnes už můžeme jít zase každý tou svou.