Poznáte, že s Vámi manipuluje?

Hanka se už těšila domů. Cestou ze soustředění nemyslela na nic jiného než na Filipa. Dnes mají výročí. Jsou spolu už dva roky a Hanka měla pocit, jako by se znali od dětství.

„Je tak krásný a miluje mě, to je na něm vidět. Sice mám pocit, že je poslední dobou trošku nevrlý, ale to je jistě tou jeho novou prací,“ honilo se jí hlavou, zatímco autobus, ve kterém seděla projížděl prosluněnou krajinou.

„Je super, že ho táta vzal do své firmy, Filip se v tom vidí, však on bude zase v pohodě, jakmile si zvykne.“ Hanka usnula a vzbudila se těsně před stanicí, na které vystupovala. Rychle popadla kufr a vylítla z autobusu ven. Rozhlédla se a když uviděla jeho BMW štěstím se zatetelila, „čeká na mě, miluje mě!“

Přiskotačila k autu, táhnouc za sebou velký kufr a po prvním objetí hned začala Filipovi povídat, „představ si, že jsem v tom autobuse zase usnula, teda měla jsem štěstí, že jsem se vzbudila přesně na chlup, když jsem měla vystupovat,“ vykládala celá spokojená, že už sedí v autě a těšila se na to, jak spolu dnes oslaví to výročí.

„To je dost nezodpovědné nemyslíš? Co bys asi tak dělala, kdyby ses nevzbudila? Myslíš, že bych tu na tebe čekal?“

Hanku polilo horko, „no, asi bych byla naštvaná, a volala bych ti, ať mě vyzvedneš na konečné,“ odpověděla a snažila se o láskyplný tón, i když se jí chtělo spíš plakat. No tak asi nějak vypadá ten pocit, když se říká, dostat studenou sprchu, proběhlo jí ještě hlavou a snažila se soustředit na příval Filipových slov, aby mu mohla odpovědět tak, aby se uklidnil.

„.. zavolala jo? No já se ti pokoušel volat několikrát a asi to máš zase vybité. Můžeš mi říct, jak bys mi zavolala?“

„Normálně, já si to jen vypnula, abych nerušila ostatní,“ zalhala Hanka a začala zběsile hledat telefon, aby se ujistila, jestli je opravdu vybitý. „No, to asi tou cestou“, pomyslela si, „hernajs, kde jen může být? Kde jsem ho měla naposledy?“

Posloucháš mě?“ ozval se už docela výhružně Filip.

Co? Ne, promiň, já asi nechala ten telefon v autobuse,“ odpověděla Hanka s ledovým klidem. Filip šlápl na brzdu tak prudce, že cítila, jak se jí záchranný pás zadřel pod žebra. Vyděšeně se podívala na jeho vzteky zarudlý obličej. Filip vypnul motor.

„Tak zapomněla v autobuse. To o tobě hodně vypovídá, a ty to řekneš jen tak. Co bys dělala, kdyby nešlo o telefon? Kdyby šlo třeba o naše dítě?“

„Filipe, my přece žádné dítě nemáme!“ Hanka si mnula otlačené žebro a kdyby nebyla tak unavená asi by vystoupila a šla na metro. Bože, co mu zase je? Tohle je čím dál horší.

„Nemáme, ale já se tě ptal, co kdybychom měli! Mám pocit, že bys mi odpověděla stejně lhostejně! Uvědom si, že mi tím dáváš jasné signály o tom, jaká vlastně jsi! Jsi nezodpovědný sobec. Co kdyby se mi něco stalo? Co bys dělala? Kdybychom třeba havarovali?“

Hanka měla sto chutí odpovědět, že už málem havarovali, ale ne kvůli tomu, že nemá telefon, ale protože je takový nervák. Naposledy se pokusila o smír,

„Filipe, kdybychom měli dítě, tak bych ho jistě v autobuse nezapomněla a kdybychom havarovali, někde bych pomoc sehnala. Nechceš toho už nechat? Já se tak těšila, jak oslavíme spolu to dnešní výročí, že budeme mít pěkný večer.“

„Tak ty si vážně myslíš, že bych po tom všem s tebou chtěl mít dítě? Jak myslíš, že by to fungovalo? Jak by to dítě asi s tím tvým přístupem přežilo?“

Hanka si odepnula pás. Podívala se na Filipa a řekla se stejným klidem, jako když konstatovala, že ztratila telefon, „nevím. Nevím, co bych dělala, kdybych se nevzbudila, nevím, co by se dělo, kdybychom havarovali a nevím, jaká budu jednou máma. Co ale vím naprosto přesně je, že ty u toho nebudeš!“

Vystoupila z auta, práskla dveřmi a jen nenápadně se mrkla, jak Filip vztekle odjíždí. Hlavou jí problesklo, „do pr…. kufr!! …nooo Hani, a co bys dělala, kdybys přišla o kufr?“ Hanka si sedla na zem a začala se řehtat, snad úlevou, snad bezmocí, protože vážně nevěděla, kde teď vlastně je, bez mobilu, kufru a bez Filipa. Konečně.


Podobné otázky, jaké pokládal Filip Hance, nás mají přesvědčit o tom, že vychází z našich zájmů a potřeb. Jsou nám dávány jako nějaký dárek. Myslí to s námi dobře a chce nám ukázat, co je správné, nakonec v nás vyvolá pocit viny.

A přesně tak je definována manipulace.

Člověk má právo říct já nevím.

Vždy, když se v nás někdo pokouší vyvolat pocit viny, pokud se nechováme podle jeho představ, jedná se o manipulaci. Nemusí to notně znamenat, že se jedná o zlého člověka. Koneckonců, kolikrát jsme se chovali sami manipulativně jako rodiče, partneři, děti, či kamarádi.

Nejhorší dle mého názoru je, pokud se chováme manipulativně sami k sobě. Když se sžíráme pocitem viny, že jsme něco neudělali, že jsme se nějak nechovali, jen pro to, že se to od nás očekávalo. Když máme pocit, že bychom měli… Už samotný tento pocit není v pořádku. V pořádku je, když chceme a když to tak i cítíme.

Pokud jsme si jistí sami sebou, pokud jsme opravdu svobodní, žádný manipulátor si na nás nepřijde. Někdy to nemusí být tak jednoduché. Obzvlášť, pokud s námi manipuluje někdo v našem blízkém okolí a my to přijali jako součást naší komunikace.

Jak poznat, že s námi někdo manipuluje a jak se tomu bránit?

Manipulace je vždy agresivní způsob chování, i když může vypadat jako prosba někoho zdánlivě slabšího, než jsme my sami.

  • Manipulátor to dělá se záměrem, dosáhnout výhry za každou cenu.
  • Z jeho dotazu nebo konstatování není zřejmé, o co mu vlastně jde.
  • Používá lichotky nebo výhružky, aby ve vás vyvolal potřebné emoce.
  • Opakovaně ve vás vyvolává pocit viny nebo odpovědnosti.
  • Použije vás jako nástroj (prostředníka), pro dosažení svých cílů, tam kde vidí, že jeho moc končí.
  • Rád využívá hypotetické otázky typu, „co bys dělal/a, kdyby...“ nebo podmiňující způsob „pokud nepůjdeš, tak...“

Jak zvítězit nad manipulátorem?

Jde spíše o to, zvítězit sám nad sebou, nad svými zvyky v chování, které nám dovolují, nechat sebou manipulovat než o to někoho porazit. A rozhodně nejde o to, někoho změnit. To ani nejde. Změnit se může jedině každý sám.

  • Udělejte si seznam lidí ve svém okolí, u kterých máte pocit, že s vámi manipulují.
  • Zkuste se v klidu zamyslet nad tím, proč to dělají. Většinou je za tím nějaký strach. Pokud jde o naše blízké, zkuste je pochopit, či nalézt původ onoho strachu.
  • Pokud to bude možné, domluvte si s nimi schůzku. Třeba jen na kávu, záminku si jistě najdete.
  • Jakmile se vaše komunikace přehoupne do manipulativních technik, zdržte se u každé odpovědi a zkuste si vždy v klidu nejprve zopakovat, co vlastně dotyčný říká. Následně odpovídejte velmi stručně. Na otázky typu „co by kdyby“ zásadně a s klidem odpovídejte „já nevím“.

Na výtky typu „děláš to špatně“ nebo „nelíbí se mi, jak to děláš“ nelze odpovědět, dokud nám dotyčný přesně nespecifikuje, co konkrétně má na mysli. Jak na to, popisuji v e-booku zdarma, který si můžete stáhnout zde >> 5 způsobů, jak si poradit s neoprávněnou kritikou“.

Pokud s námi někdo manipuluje, je to vždy jen proto, že jsme mu to dovolili. Je velmi pravděpodobné, že jsme tento vzorec chování získali už v dětství. Mohli to být příliš dominantní rodiče nebo nějaká jiná osobnost, která nás ovlivnila a my si ve své mysli zapsali, že se nám nechce riskovat, že bude lepší se podvolit.  Teď jsme už dospělí a bylo by fajn to změnit.

Víte, že naše chování vychází z našich emocí a ty vznikají z našich myšlenek? Chcete se zbavit starých myšlenkových vzorců a nahradit je novými? Máte rádi výzvy? Mrkněte na můj eBook >>

Chci to omrknout >>
Lenka Bartková

Přináší mi radost sledovat, jak změna myšlení pomáhá mým klientům vážit si sama sebe, chápat své rodiče, nechat prostor svým dětem, objevit plnou důvěru k partnerovi a získat znovu pocit lásky a bezpečí.Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře