„Chci zase svobodně dýchat!“ odpovídá Kateřina na mou obligátní otázku, „co chceš ve svém životě změnit?
Kateřina je žena v nejlepších letech, plná života a energie, ale přesto má pocit, jako by stála na místě. Na cizím místě, ve špatném čase.
„Asi už jsem stará,“ říká mi žena, které bych neodhadovala více než 40 let.
„Vždycky jsem byla plná energie, radovala jsem se z každé maličkosti, ale teď mám pocit, jako bych se nějak zastavila.“
„Co tě zastavilo? Dokážeš pojmenovat, proč se nepohneš dál?“
„Nevím. Nevidím cestu, na kterou se mám vydat a vlastně na to nemám ani energii. Není mi dobře tam, kde jsem, ale něco mě drží v tom zůstat.“
Kateřina bezradně svěsí ruce a opře se do křesla, jako by se chtěla vzdálit od toho, co by mohlo přijít.
Její práce ji nebaví, vztahy taky nejsou nic moc a energie, která kdysi zaplavovala každý aspekt jejího života, nyní vyprchala. Stagnuje. Co ji doopravdy drží na místě?
Strach. Strach z nejistoty, strach z neznámého, strach z možného selhání.
A tak zůstává ve svém „pohodlném“ stavu, i když to vlastně vůbec pohodlné není.
Tyto myšlenky Kateřinu neustále provázejí. Přestože se bojí změny, začíná tušit, že je nevyhnutelná, pokud se chce vrátit k pocitu plného života a radosti. Je odhodlaná něco přece jenom změnit.
Po půl roce radikální snahy o změnu je Kateřina vyčerpaná víc než na začátku. Sice se objevily první náznaky úspěchu, o kterém snila, ale v celkovém kontextu je na tom hůř a svou cestu stále nevidí. Celkové vyčerpání ji nakonec zastaví úplně.
Je-li něco obtížné a lze toho dosáhnout jen bojem, vydali jsme se na špatnou cestu.
Existuje lepší varianta. Je-li něco pro nás správné, daří se nám to lehce a máme z toho radost.
Kateřina se na své první cestě za změnou pustila do boje sama se sebou. Hledala řešení na špatném místě. Přesto bych neřekla, že selhala.
Někdy potřebujeme získat i negativní zkušenost, abychom mohli lépe pochopit kdo jsme, co chceme a kudy dál jít. Kateřina sice skončila „na lůžku“ ale byla to její cesta.
„Nikdy bych sama sobě nedopřála tolik odpočinku. Jsem vlastně ráda, že mě to nakonec „položilo“. Konečně jsem měla čas, vidět sama sebe s odstupem. A popravdě, nebyl to vůbec hezký pohled na to, jak jsem si po celá ta léta ubližovala.“
Tvé nevědomí zná tvou životní cestu a ukazuje ti ji neustále všemi dostupnými způsoby.
Osobní stíny, vnitřní bloky, emoční kotvy, srdeční závory, traumata a chceš-li třeba i přivtělené duše. Je celkem jedno, jak to pojmenujeme. Důležité je, odkrýt tyto mentální překážky a začít se jich pomalu zbavovat. Proč?
Představ si svou životní cestu jako dar, který dostane do vínku, každý z nás. Je to zcela jedinečná a autentická cesta určená přímo pro tebe. Jako děti jsme ji viděli zcela zřetelně. S nabývajícími zkušenostmi a znalostmi jsme začali pochybovat. A každá obava, kterou jsme přijali, je jako kousek mlhy.
V případě Kateřiny byla už mlha hustá a černá. Proto neměla šanci svou cestu vidět.
Přijmi vnitřní odvahu podívat se do sebe a pochopit, co tě skutečně drží zpět. Bez ohledu na situaci, dovol si, věnovat si alespoň hodinu denně jen pro sebe.
Když objevíš své osobní stíny, vytvoř si plán, jak je budeš postupně odstraňovat. Stanov si malé, dosažitelné cíle na cestě k větším změnám.
S láskou a důvěrou v sebe, v schopnost růstu a v sílu vlastního myšlení, můžeš překonat jakékoli překážky a dosáhnout života, po kterém toužíš.
Každý z nás nese uvnitř nezměrnou sílu a potenciál, který čeká, až bude objeven a uvolněn.