Proč komfortní zóna nemusí být zrovna komfortní?

Co to vlastně komfortní zóna je? Slovo „komfortní“ může být v tomto případě docela matoucí. Často se setkávám s tím, že mi klienti říkají, „to, že se cítím špatně v nějaké situaci, přece není moje komfortní zóna!“ No, jak se to vezme.

Komfortní zóna není stav, kdy je naše duše opravdu šťastná. Komfortní zóna je místo, které dobře znáš a kde cítíš jistotu v tom, co děláš.

Jsou to situace, které jsi zažila a máš s nimi zkušenost. Je to oblast, kde je tvoje chování řízeno tvými zvyky.

Když sedneš do auta a jedeš do práce, většinou jsi v komfortní zóně. Děláš něco, na co jsi zvyklá. Tvůj mozek je spokojený, může zapnout autopilota. Určitě jsi byla mimo oblast této zóny, když ses učila řídit. Tak dlouho jsi trénovala tuto novou dovednost, až sis ji natolik osvojila, že se stala zvykem.

Do komfortní zóny patří všechny naše vzorce chování. Ty, které nám prospívají, ale i ty, které nám škodí.

Proč komfortní zóna nemusí být zrovna komfortní? (Příběh Nadi)

Konfortní zóna

Naďa se zvedla hlavu. „Proboha, jak dlouho už tady sedím?“ podívala se na hodinky, „malá na šestce, velká na dvanáctce“, bleskla jí hlavou vzpomínka na dětství.

Vzpomněla si na tátu, jak na ní vždycky spiklenecky mrknul. Byla s ním sranda, akorát nikdy nedodržel slovo. Kolikrát se těšila na slibovaný výlet, nebo do zoo. Bylo ji do breku, když místo slibované kuchyně pro panenky dostala k narozeninám bublifuk.

„Jasně, naši nikdy neměli peníze, ale proč mi to teda sliboval? Proč o tom pořád mluvil, že mi tu kuchyňku koupí! Ale co, nakonec přece o nic nešlo. Aspoň jsem si zvykla, že se nemám na nic těšit.„

„Už se mi dlouho nestalo, že bych byla zklamaná z toho, že něco nevyšlo. Je to normální. Vlastně mě táta docela dobře připravil na život.“

Naďa se podívala ještě jednou na hodinky, „musím letět, už jsem nad sebou plakala dost dlouho.“

Domů přiběhla s úsměvem na tváři. Pavel se na ní dlouze podíval a jeho pohled říkal, „mě holka neobelstíš“.

„Tak co? To povýšení nevyšlo viď?“

Naďa se na něj podívala uraženě, „Tebe to snad těší, když to říkáš s takovou samozřejmostí! Ale víš co? Mi to nevadí, aspoň budu mít více času na rodinu.“

Pavel chvíli váhal, ale nakonec se posadil a rukou naznačil, ať Naďa udělá totéž.

„Nadi, ty nebojuješ. Nikdy. Někdy mám pocit, že kdybych ti řekl, že odcházím, tak mi s úsměvem odpovíš, že to nevadí, že jsi s tím počítala.“ Nadě se udělalo špatně, „to mi chce říct, že je konec? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla?“ proběhlo jí hlavou a do očí se jí draly slzy.

„Neblbni, to byl jenom příklad, bože já jsem vůl.“

„Chtěl jsem tím jen říct, že ty jsi stále tak připravená, že ti nic nevyjde, že ti potom vlastně, ani nic vyjít nemůže.“

„Prosím tě, vykašli se už na to, že byl tvůj otec notorický lhář a vykroč z té komfortní zóny!“

„Z jaké zóny? O čem to mluvíš? To přece s tátou nemá nic společného.“

„Tak se zkus zamyslet. Čekáš, že tě povýší, ale co jsi pro to udělala? Na prezentaci toho projektu jsi šla s tím, že nemá šanci uspět, i když já si myslel úplný opak. Dneska jsem potkal tvého šéfa. Já bych se ho na to neptal, ale on na mě mával z druhé strany chodníku. Myslel jsem, že mi tu novinu chce oznámit sám. A když mi řekl, že na to místo vzali tvého nového kolegu, a že měl pocit, že ty o to nestojíš, tak mi to docvaklo.“

„Víš, mi to ze začátku imponovalo, jak dokážeš hodit neúspěch za hlavu a dál se tím netrápit, než jsem pochopil, jak si tím ubližuješ.“

Tvůj šéf není tvůj táta, a to, jestli se ti něco povede, nebo ne, je z velké části na tobě. Chtěl bych, aby ses dokázala těšit. Je to moc hezký pocit, i když riskuješ, že tě bude bolet, když to nevyjde.

Tak jsem myslel tu komfortní zónu. Ty v ní máš zvyk, že to nevyjde. A kdyby to náhodou vyjít mohlo, není to v pořádku, protože na to nejsi zvyklá.“

Strach, obavy, pochyby, úzkost to jsou hranice naší komfortní zóny.

Abychom se přes ně dostali, musíme najít odvahu a překonat je.

Naďa měla ve svém vzorci chování nastaveno „na nic se nebudu těšit.“ Byl to její obranný mechanismus před zklamáním, které prožívala, když byla dítě. Dokud nenajde odvahu překonat vlastní strach z toho, že bude zklamaná, nebude mít možnost zažít ten krásný pocit, který máme, když se na něco těšíme.