Proč komfortní zóna nemusí být zrovna komfortní?

Co to vlastně je komfortní zóna? Ten název je docela matoucí. Setkávám se poslední dobou s tím, že mi klienti říkají, „to, že se cítím špatně v nějaké situaci, přece není moje komfortní zóna!“ No, jak se to vezme.

Komfortní zóna je ta oblast našeho bytí, kterou dobře známe.

Jsou to situace, které jsme zažili, máme s nimi zkušenost. Je to oblast, kdy naše chování je řízeno našimi zvyky.

Když sedneme do auta a jedeme do práce, většinou jsme v komfortní zóně. Děláme něco, na co jsme zvyklí. Náš mozek je spokojený, může zapnout autopilota. Určitě jsme byli mimo oblast této zóny, když jsme se řídit učili. Tak dlouho jsme trénovali tuto novou dovednost, až jsme si ji natolik osvojili, že se stala naším zvykem.

Do komfortní zóny patří všechny naše vzorce chování. Ty, které nám prospívají, ale i ty, které nám škodí.


Příběh Nadi

Naďa se zvedla hlavu. „Proboha, jak dlouho už tady sedím?“ podívala se na hodinky, „malá na šestce, velká na dvanáctce“, bleskla jí hlavou vzpomínka na dětství. Vzpomněla si na tátu, jak na ní vždycky spiklenecky mrknul. Byla s ním sranda, akorát nikdy nedodržel slovo. Kolikrát se těšila na slibovaný výlet, nebo do zoo. Bylo ji do breku, když místo slibované kuchyně pro panenky dostala k narozeninám bublifuk.

Jasně, naši nikdy neměli peníze, ale proč jí to sliboval? Proč o tom pořád mluvil, že jí tu kuchyňku koupí! Ale co, nakonec přece o nic nešlo. Aspoň jsem si zvykla, že se nemám na nic těšit.“

„Už se mi dlouho nestalo, že bych byla zklamaná z toho, že něco nevyšlo. Je to normální. Vlastně mě táta docela dobře připravil na život,“ Naďa se podívala ještě jednou na hodinky, „musím letět, už jsem nad sebou plakala dost dlouho.“

Domů přiběhla s úsměvem na tváři. Pavel se na ní dlouze podíval a jeho pohled říkal, mě holka neobelstíš.

„Tak co? To povýšení nevyšlo viď?“ Naďa se na něj podívala uraženě,

„Tebe to snad těší, když to říkáš s takovou samozřejmostí. Ale víš, co, mi to nevadí, aspoň budu mít více času na rodinu.“

Pavel chvíli váhal, ale nakonec se posadil a rukou naznačil, ať Naďa udělá totéž.

„Nadi, ty nebojuješ. Nikdy. Někdy mám pocit, že kdybych ti řekl, já odcházím, tak mi s úsměvem odpovíš, že je to vlastně dobře, že jsi s tím počítala.“ Nadi se udělalo špatně, „to mi chce říct, že je konec? Jak to, že jsem si ničeho nevšimla?“ do očí se jí draly slzy.

„Neblni, to byl jenom příklad, bože já jsem vůl.“

Já ti chtěl jenom říct, že ty jsi stále tak připravená, že ti nic nevyjde, že ti potom vlastně, ani nic vyjít nemůže.“

„Prosím tě vykašli se už na to, že byl tvůj otec notorický lhář a vykroč z té komfortní zóny!“

„Z jaké zóny? O čem to mluvíš? To přece s tátou nemá nic společného. Ty jsi něco pil?“

„Nepil. Ale zamysli se. Čekáš, že tě povýší, ale co jsi pro to udělala? Na prezentaci toho projektu jsi šla s tím, že nemá šanci uspět, i když já si myslel úplný opak. Dneska jsem potkal tvého šéfa. Já bych se ho na tebe neptal, ale on na mě mával z druhé strany chodníku, tak jsem si myslel, že mi tu novinu chce oznámit sám. A když mi řekl, že na to místo vzali tvého nového kolegu a že měl pocit, že ty o to nestojíš, tak mi to docvaklo.“

„Víš, mi to ze začátku imponovalo, jak dokážeš hodit neúspěch za hlavu a dál se tím netrápit, ale to jsem ještě nevěděl, jak si tím ubližuješ. Tvůj šéf není tvůj táta, a to, jestli se ti něco povede, nebo ne, je z velké části na tobě. Chtěl bych, aby jsi se dokázala těšit. Víš, je to moc hezký pocit, i když riskuješ, že tě bude bolet, když to nevyjde.

Tak jsem myslel tu komfortní zónu. Ty v ní máš zvyk, že to nevyjde. A když by to náhodou vyjít mohlo, není to v pořádku, protože na to nejsi zvyklá.“


Strach, obavy, pochyby, úzkost to jsou hranice naší komfortní zóny.

Abychom se přes ně dostali, musíme najít odvahu a překonat je. Naďa měla ve svém vzorci chování nastaveno „na nic se nebudu těšit.“ Byl to její obranný mechanismus před zklamáním, které prožívala, když byla dítě. Dokud nenajde odvahu překonat vlastní strach z toho, že bude zklamaná, nebude mít možnost zažít ten krásný pocit, který máme, když se na něco těšíme.

Lenka Bartková

Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře