Často lžeme jen ze strachu, že nebudeme pro své okolí dost dobří.

Štěpánova životní bilance začínala být krutá. Tři děti, které možná už neuvidí, na krku zatykač za neplacení výživného a za dveřmi exekutoři pro obrovské dluhy. Co se mu honilo hlavou, když hledal v parku lavičku, na které by přespal? Kam ho všechny ty lži dovedly?


Pokusit se vymazat lež z lidského chování, by bylo stejně pošetilé, jako si myslet, že se lze zbavit všech forem strachu.

Lež produkuje náš mozek v okamžiku, kdy je to pro něj výhodnější než čistá pravda.

Pominu-li patologické lhaní, kdy člověk lže i ve chvílích, kdy je pro něj výhodnější říct pravdu a vynechám milosrdnou lež, kterou použijeme v extrémním případě týkajícího se života a smrti, pak si troufnu tvrdit následující:

Lžeme ze strachu, že nebudeme pro své okolí, či pro sebe dost dobří.

A je celkem jedno, zda to nazveme jen poloviční pravdou, mlžením, zamlčováním, či sebeklamem.

Příběh Štěpána

Štěpán byl mimořádně nadané dítě. Číst se naučil ve třech letech a v pěti už četl pohádky svým spolužákům v mateřské školce.

Jeho zájmy se vymykaly běžným zájmům jeho vrstevníků, ale Štěpán chtěl mezi ně zapadnout. Naučil se tedy velmi brzy své nadání potlačovat. „Šprty“ přece nemá nikdo rád.

Ve snaze se přizpůsobit, začal lhát svému okolí, ohledně svých znalostí a dovedností.

Své lhaní vypiloval do detailů a zjistil už jako dítě, že je to mocná zbraň k získání pozornosti i obliby. Přišel také na to, že daleko větší oblibu u svých vrstevníků získá, když bude „hrát“ někoho horšího, než opravdu je.

Rozhodl se to otestovat a svým prvním kouskem (ve věku sedmi let) ohledně „domnělého obtěžování cizím mužem“ zaměstnal místní policii na dobré dva dny, než se přišlo na fakt, že je to jen dílo dětské fantazie.

Jeho pokusy o projev jeho skutečného já opakovaně selhávaly.

Když ve třetí třídě napsal svou první povídku, nařkla ho paní učitelka z podvodu. Nebylo uvěřitelné, že by tak malé dítě, mohlo něco podobného napsat. Štěpán tak svou výjimečnost začal ukazovat jen spoře, prostřednictvím recitačních soutěží. Vlastně všech soutěží, které mu byly v rámci školy dostupné.

Jeho sen o tom, že bude pilotem ztroskotal. Průmyslovku ignoroval, přestože se na ni dostal, díky svému prospěchu, bez přijímaček. Bylo to přání rodičů a jeho vlastní motivace byla nulová. Nakonec skončil „jen“ s výučním listem.

Ve vztazích, které pak následovaly, neměl již pražádný důvod ukázat své pravé já. Proč taky. Jeho obraz, který kolem sebe úspěšně tvořil, už měl tolik vrstev, že začít je odkrývat by dalo mnohem víc práce, než malovat vrstvy další.

První manželství nevyšlo a jeho druhá partnerka pochopila, že otec jejich dětí je vlastně někdo úplně jiný, než si myslela.

Možná mu to došlo na té lavičce v parku. Možná měl nakonec trochu štěstí. Rozhodl se vyhledat pomoc, aby pochopil své vlastní chování.

Ta cesta trvala dlouho a Štěpán z ní několikrát odbočil špatným směrem. Stále po té cestě jde a držme mu place, aby na ní zůstal co nejdelší část svého života.

Je to cesta k objevení vlastní jedinečnosti a je na ní spousta překážek, v podobě našich vlastních důvodů a strachů z toho, že nás okolí nepřijme takové, jací opravdu jsme.

Rozhodl se začít znovu. Tentokrát ve světě, kde je pravda tou lepší variantou.


Skoncovat se lhaním, u člověka, který měl tuto formu komunikace jako součást svého života je obtížné. Pokud se mu to povede, musí prostě vydržet.

Je to stejné jako s alkoholem. Nikomu neuškodí troška alkoholu. Ale pokud jste vyléčený alkoholik víte, že i kapka vás může hodit zpátky na začátek vašeho problému. Troufám si říct, že s „vyléčeným lhaním“ je to stejné.

Co tedy dělat, když nám někdo pravidelně lže?

Vlastně máme jen dvě možnosti. Nechat ho jít, tak jako to udělaly Štěpánovy partnerky, nebo se snažit pochopit, z čeho pramení jeho strach, proč se bojí nám říct o sobě pravdu. Komu dáme šanci, je jen na nás. Je to naše volba, nikoli povinnost.

Všichni někdy lžeme a všichni se občas bojíme. Jen motivy se liší.

Chce to obrovskou odvahu postavit se před vlastní zrcadlo a vyčistit ho natolik, abychom se nejen viděli, takoví jací jsme, ale abychom tuto skutečnost přijali a sdíleli se svým okolím.

U Štěpána pomohla terapie a výcvik asertivního chování.

Být asertivní znamená, dovolit si být sám sebou. Je to cesta k rovnováze.

 

Lenka Bartková

Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>