Proč nám vadí asertivita? – 1. část, co není asertivní chování

Pojem asertivita se často používá nesprávně. Když se zeptám lidí, zda se chovají asertivně, nebo jaký mají vztah k tomuto pojmu, většinou se rozdělí na tři tábory.

První tábor to slovo buď neslyšel, nebo se o to nikdy nezajímal. Druhý tábor na mě křičí, „asertivitu nesnáším, a nemám rád lidi, co jsou asertivní.“ Třetí tábor se usmívá a říká, „ano asertivní chování mi vyhovuje. Jen nechápu, jak může být někdo asertivní pořád.“

Je to jednoduché – nemůže.

Nikdo není asertivní stále, to prostě nejde. Je to stejné, jako byste chtěli být pořád jen veselí.

Asertivní je chování, nikoli lidé.

A proč ten druhý tábor tak křičí? Podle mě přišli do styku s nesprávným výkladem nebo to jen špatně pochopili. Pokud se někdo chová agresivně, nemůžeme hovořit o asertivním chování.

Pokud se někdo snaží uspokojit pouze své potřeby, bez ohledu na potřeby toho druhého, jedná se vždy o chování agresivní.

Asertivita je o našich právech, které nám pomáhají být tím, kým jsme a zároveň se tak chovat i ke svému okolí.


Paráda, tak teď jsem mu to natřel! Konečně! Ještě, že jsem se naučil všechny ty asertivní postupy!“ Domníval se, že asertivní znamená vyhrát v dialogu nad partnerem. To není asertivita. Přestože odcházel s pocitem vítěze, jeho partner v komunikaci odcházel rozčarován. Když se potkají příště, bude komunikace pokračovat v nepřátelském duchu.

Alice a Roman se měli rádi a chtěli přestat s těmi malichernými hádkami, které se v jejich vztahu začaly pravidelně objevovat. Rozhodli se, že musí ve své komunikaci něco změnit.

„Možná je to tím, že jsme oba tak neústupní. Zkusíme to příště bez zbytečných emocí. Když mě nebudeš do něčeho nutit. nemůžu se přece rozčílit. Co myslíš?“ hledala řešení Alice.

„Souhlasím. Taky mám vždycky pocit, že musí být jenom po tvém. Až po mě budeš příště něco chtít, prostě mi to jenom oznam. Uvidíš, že to bude fungovat. Mám tě rád a udělal bych pro tebe cokoli. Vždyť mě znáš,“ přikyvoval Roman, i když si tak jistý jako Alice nebyl.

Druhý den potkal Roman cestou z práce Leoše. Kamaráda, se kterým strávil spoustu času v dospívání. Dohodli se, že vezmou svoje partnerky a zajdou večer na pivo. Roman byl nadšený. Konečně představí Alici Leovi .

Alice chtěla také Romana překvapit. Bylo to tak dospělé, když se mnou souhlasil, že musíme něco s těmi hádkami dělat. Ze začátku to bylo fajn, protože většina hádek končila v posteli. Poslední dobou však měla chuť ho praštit, vždycky když jí začal oponovat.

Změníme to, jsme přece pár snů. Alice vyskočila z autobusu, který už pomalu zavíral dveře. Přehlédla zastávku, když objednávala v telefonu lístky do kina. Půjdeme na nějakou romantiku. Roman kino miluje a ten film není zase tak moc holčičí.

Roman stihl ještě koupit květiny. Ať vidí, že to myslím vážně s tím, na čem jsme se dohodli. Dneska žádná hádka nehrozí. Alice je hodně společenská a o Leovi jsem ji už vyprávěl, říkala, že by ho ráda poznala. Roman odemykal dveře a u toho si potichu hvízdal. Super ještě není doma, musím zkontrolovat, kde jsem nechal večer ponožky. Jen žádný důvod k hádce. My to dáme!

Alice si všimla, že ve schránce nejsou noviny. Paráda, už je doma! Vyběhla schody a vlítla do bytu s křikem, „Romi, mám pro tebe překvapení!“

„Já ještě větší! Hádej, koho jsme potkal?“ triumfoval Roman a vzpomínal, kde položil tu kytici s růžemi.

„Mám lístky do kina!! Uděláme si kouzelný večer,“ usmála se Alice a pověsila se Romanovi na krk.

„Bez emocí, bez nátlaku, bez emocí, bez nátlaku…“ Romanovi bušilo srdce zrovna v tomhle rytmu. „Zkusím to. Sama říkala, že to bude fungovat. Dneska to nemůžu zrušit. Leoš zítra zase odjíždí.“

Láskyplně ji objal a jemně sundal její ruce ze svého krku, „uděláme si kouzelný večer lásko. Půjdeme s Leošem a jeho přítelkyní na večeři.“

Snažil se bez jakéhokoliv podtextu oznámit svou představu kouzelného večera. „Dneska vaří snad v každé hospodě,“ problesklo mu hlavou, zatím co sledoval, jak Alice od něj poodstupuje a samým přemýšlením jí rudnou tváře. „Taky se snaží, jinak by už po mě dávno hodila tu kytku. Kruci, kytka! Kam jsem ji dal?“ Roman se rozhlédl po pokoji.

Ne lásko. S Leošem se můžeme potkat kdykoliv, ale lístky mám na dnešní večer,“ usmála se Alice, tím nejkrásnějším úsměvem, jaký uměla. „Zvládla jsem to! Zvládla, zvládla a vůbec nejsem naštvaná,“ koukala na Romana, „co proboha hledá? Slyšel mě vůbec?“ Roman se podíval na Alici, která nechápavě krčila obočí a rozpačitě opakoval,

„Půjdeme s Leošem a jeho přítelkyní na večeři.“

„Ne, půjdeme do kina.“

„Ne, půjdeme na večeři!“

 „A to říkala bez emocí! Sama to neumí a po mě to vyžaduje. Je panovačná až hrůza. Možná bude lepší, když ji Leovi nepředstavím. Do háje! Já snad tu kytku nechal v tom obchodě!“

 „Když nechápeš, že jsem ti chtěla udělat radost, tak si můžeš jít na tu večeři sám! Já nepůjdu vůbec nikam!“

Alice trhala vstupenky do kina na malé kousíčky a házela je po Romanovi. Ty se však vracely zpátky a zachytávaly se jí ve vlasech. Nakonec se rozběhla do koupelny a bouchla za sebou dveřmi. Celá ubrečená se podívala do zrcadla a uviděla v umyvadle růže. Rozbrečela se ještě víc, „pitomé růže! Pitomé kino! Pitomá hospoda!“

Alice a Roman to vzali za špatný konec. Domnívali se, že partnera lze přesvědčit, pokud mu svou nabídku oznámíte bez náznaku nátlaku.

To je v začátku diskuze rozhodně dobré. Nicméně i rozhovor, který začne rozhořčením, rozčílením, strachem nebo nadšením lze ukončit k spokojenosti obou stran, pokud se snažíme hledat společné řešení. Takové řešení, které se bude oběma stranám líbit. Oba dva měli v úmyslu potěšit toho druhého. A na první pohled se to tak i jeví.

Jaké byly skutečné potřeby Alice? Strávit hezký večer s Romanem. A potřeba Romana byla strávit hezký večer s Alicí a svým starým kamarádem. Zasekli se pouze na té představě, jak to bude probíhat. Přitom stačilo docela málo.

Stačilo zeptat se toho druhého, na jeho vlastní potřebu. Stačilo říct, „tak, jak to teď uděláme? Půjdeme nejdřív do kina a pak do hospody? Nebo zkusíme ty lístky vrátit? Nebo se dohodnout s Leošem, že se prostě setkáme jindy?“ „Jak to vnímáš ty? Chci si hlavně užít ten večer s tebou. To je to, co chci.“

Asertivita není o neústupnosti ze svého stanoviska za každou cenu.

Není to zaseklá gramofonová deska, jak se často uvádí. Pokud jsme však naladěni jen na vlastní výhru, na vlastní potřeby, pak dohoda není možná. Co dělá naše snaha, za každou cenu přesvědčit oponenta, s našimi emocemi jsem popsala v eBooku 5 způsobů, jak si poradit s neoprávněnou kritikou.

Člověk má nějaká očekávání a když mu je vezmete, je to stejné, jako byste dítěti vzali hračku. Začne plakat, a i když mu vysvětlujete důvody proč jste mu jí vzali, většinou chvíli trvá, než se zase ztiší.

Pokud dítěti v tu chvíli věnujeme plnou pozornost a vysvětlíme mu, že mu rozumíme, že jsou nám jeho pocity jasné, a že je všechno v pořádku, když pochopíme, jaké jsou jeho obavy, jaké jsou pravé důvody toho, proč tu hračku nechce pustit, dítě bude vědět, že mu rozumíme, že ho chápeme a hračku vrátí.

Nebo se nakonec rozhodneme, že mu tu hračku prostě necháme. Jde o to, abychom dospěli k pocitu spokojenosti na obou stranách. S dospělými je to stejné.

Většinou nejvíc potřebují obejmout ti, kteří nejvíc křičí.

Většinou chceme všichni totéž. Lásku, pocit bezpečí, vědomí, že tomu druhému na mě záleží, že mě chápe, a že je mu se mnou dobře.

Asertivita nás učí dělat kompromis k spokojenosti obou stran. 

Líbí se Vám mé články? Chcete je dostávat pravidelně na svůj e-mail? Stačí kliknout na tlačítko CHCI DÁREK 🙂 vyplnit Váš e-mail, potvrdit a jako dárek ode mne dostanete ZDARMA eBook o tom, jak se bránit neoprávněné kritice.

Lenka Bartková

Přináší mi radost sledovat, jak změna myšlení pomáhá mým klientům vážit si sama sebe, chápat své rodiče, nechat prostor svým dětem, objevit plnou důvěru k partnerovi a získat znovu pocit lásky a bezpečí.Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>