Submisivní chování? Co to vlastně znamená?
Submisivní znamená, být ochotný se podřizovat. Kdo by to chtěl? Proč bychom opouštěli dobrovolně vlastní svobodu a věšeli se na krk někomu, kdo nás zachrání? A potom, na oplátku, budeme muset dělat, co nám přikáže. Přesto se tak někdy chováme..
Viola byla, jak se říká, plachá žena. Nesnášela hádky a své myšlenky a pocity si nechávala pro sebe,
„co kdyby se mnou někdo nesouhlasil? Rozhodně se nechci s nikým hádat, to raději ustoupím. Ne nadarmo se říká: moudřejší ustoupí.“
Pracovala jako asistentka ředitele menší firmy. Už měla být dávno povýšená, ale nepovažovala za slušné, říct si o to. Co na tom, že jí okolí k tomu pobízí.
Nezapomněla ještě na svou první zkušenost, kdy se o svém povýšení zmínila. Byl to přesně rok od jejího nástupu. Sbírala odvahu dva měsíce a denně si omílala způsob, jak mu to řekne. Věděla, že ten den už podle jeho diáře nebude mít žádnou schůzku, tak se odvážila a zaklepala na dveře jeho pracovny.
Vstoupila dovnitř, a jak měla v plánu, usmála se, jak nejmileji uměla, aspoň si to myslela, protože od toho okamžiku se už vše odehrávalo jako ve špatném snu.
Nevzpomněla si ani na jediné písmenko svého plánovaného proslovu a vypadlo z ní jen,
„šéfe byl byste tak laskav a podíval se na to mé povýšení? Víte, jak jste mi slíbil, když jsem nastoupila, že pokud se osvědčím, půjdu na místo manažerky divize…,“
„No to jsem rád, že jste přišla Violo, zrovna jsem vám chtěl volat, abyste si neplánovala na víkend žádný program. Pojedu na jednání do Vídně a budu vás tam potřebovat.“
Viola se zatvářila nechápavě, muselo to asi vypadat hrozně, protože šéf se na ni podíval a povídá,
„není vám špatně? To by nám ještě scházelo!“ On jí vůbec neposlouchal! Stála tam jak opařená a jen pípla, „víte… já chtěla, ohledně té pozice manažerky…“
Jak ten se rozčílil! Že prý si nemohla vybrat lepší čas! „A kdy je ten nejlepší čas? Vždyť už čekám víc než rok!“ Ne, to už absolvovat nebude. Žádný rozhovor s šéfem o jejích přáních. Zkusí se o tom zmínit před Milenou. Ta je v pohodě a je šéfová oblíbenkyně, nějak to pro mě zařídí. Já pro ni už taky udělala dost, asi jí to připomenu.
Viola zařizovala nejrůznější akce, vyřizovala telefonní hovory, dojednávala schůzky s dodavateli i odběrateli, byla šéfovi, jak se říká, vždy po ruce. Její práce ji bavila a plat také nebyl špatný. Přesto si začala pohrávat s myšlenkou, že z práce odejde.
„To jeho ponižování se nedá vydržet!“
„I když je všechno zařízené, vždycky mi za něco vynadá a já se prostě neumím hájit. Navíc si myslím, že se to nehodí, abych mu odmlouvala, je to přece můj šéf a šéfům se neodporuje.
A při tom jsem k němu tak slušná! Vždycky se omluvím, než na něj vůbec promluvím! Třikrát se zeptám, jestli jsem to udělala správně! Vařím mu kávu pokaždé, když přijde nějaký obchodní partner, a přitom to vůbec není v náplni mé práce!“
Viola byla hodná holka. Byla zvyklá, že nadřízeným se neodporuje. U ní doma velel rodině vždy otec a všichni poslouchali. A fungovalo to! Ale ten se k ní choval slušně, ne jako tenhle páprda!
Karlovi, tak se jmenoval její šéf, lezla Viola na nervy,
„to její neustále dotazování, jestli udělala všechno správně!
A ten její úlisný tón, pokaždé když mě osloví. Jako bych se měl bát, dát ji nějaký úkol! Kruci, je tu přece zaměstnaná jako my všichni, tak ať dělá svou práci a nemanipuluje se mnou! A ten její zvyk nosit kafe, kdykoli ke mně někdo přijde. Než jí stihnu zarazit už je tam i s těmi pitomými hrnky. Posledně jsem se toho dealera chtěl zbavit hned ve dveřích a ona mu přinese kafe!!!“
Viola přiváděla Karla k šílenství. Cítil se provinile, že ji neustále napadá, ale nějak si nemohl pomoct.
„Není to moje chyba! Ona si o to prostě říká!
Vždycky když ji vynadám je aspoň na chvíli klid! Asi čeká na povýšení, vím, že jsem jí to slíbil, ale copak může někdo tak nejistý sám sebou dělat manažerku druhým?“
Submisivním chováním tlačíme sami sebe do kouta.
Jsme to jen my, kdo určuje svůj vlastní prostor a pokud ukazujeme okolí, že náš prostor je dole, zbyde pro ně místo už jen nahoře. Když se výjimečně zkusíme narovnat, velmi pravděpodobně se uhodíme do hlavy. Stejně jako Viola narazila na Karla.
Viola se probudila do slunečného rána.
Bylo jí po dlouhé době krásně. S Karlem se dohodla na odstupném a rozhodla se, že si ty dva měsíce užije. V pondělí podepíše výpověď a bude svobodná. Vždyť nikde není řečeno, že musí hned nastoupit do práce. Plat měla slušný, a odstupné by jí vystačilo i na delší dobu.
Zabalila si nejnutnější věci a vydala se na návštěvu k rodičům. Už je neviděla strašně dlouho a těšila se, jak si víkend u nich užije. Máma ji vítala v zástěře, kterou Viola pamatovala už jako malá. Táta seděl v obýváku a koukal na televizi.
„Pojď za mnou do kuchyně,“ šeptala máma, „tátu pozdravíš později, teď kouká na válečný film a jistě by se rozčílil, že ho rušíme.“ Viola se zarazila. Znala tátu dobře i jeho vášeň pro válečné filmy, ale těšila se, až ji obejme a ona mu řekne, jak je ráda, že skončila v práci a jaký byl ten její šéf nesnesitelný tyran.
„Mami, já ho jdu pozdravit. Nejsem malá holka a ten film mu neuteče. Copak jsi mu neřekla, že přijedu? Tatí,“ Viola vtrhla do obýváků jak velká voda a vrhla se na tátu. „To jsem ráda, že jsem zase doma!“ Táta se na Violu usmál, „no to je dost, už jsem se bál, že tu bábovku budu muset sníst sám,“ a spiklenecky mrknul na mámu.
Ta nervózně přešlapovala ve dveřích mezi kuchyní a obývákem,
„tak si nakonec dáš taky? Vždyť jsi mi před chvíli říkal, že ti s tou bábovkou už lezu na nervy,“ začala útočně máma a Viola si vzpomněla, proč už tak dlouho u rodičů nebyla.
„No tak, mami! Já se na vás těšila, snad se nebudete zase hádat!“
„Já se nehádám, vlastně na to ani nemám čas, na rozdíl od tatínka, kterému nic není vhod. Skáču kolem něj, kafíčko mu nosím, pomalu mu i trepky obouvám, ale on je prostě celý děda!“
Viole došlo, že to vlastně máma neříká jí, ale tátovi. Ostatně jako vždycky. Najednou se Viola cítila strašně unavená. Ani ne z té cesty, jako ze všeho, co za poslední rok zažila. Usedla do křesla vedle táty a jen koukala.
„Nevytahuj na mě zase dědu,“ zvedl hlas táta. „Vždyť se tě nikdo neprosí, abys tu lítala jako hadr na holi, vždyť to je k nevydržení. Ano, to je pravda, že kolem mě pořád běháš, ale já už se nemůžu ani pohnout!
Zabereš veškerý prostor těmi svými němými výčitkami!
No řekni Vivi, jak by ses cítila?
To je pořád, Toníčku nedáš si kafíčko? Toníčku sedí se ti pohodlně? Toníčku to nádobí nech, to já udělám sama! Já vypadám před všemi jako tyran, ale pravda je, že tyran jsi tady ty!“
Tonda už docela křičel, ale Viola to neslyšela. Vytratila se uprostřed hádky. U dveří si vzala cestovní tašku, kterou ještě nevybalila a pomalu kráčela zpět k nádraží. Byla už tma, ale jí bylo, paradoxně k tomu, co zase zažila, docela krásně.
Najednou si uvědomila, že Karel sice nebyl její táta, ale ona se k němu chovala stejně, jako se celá ta léta chovala její máma k tátovi. Kolikrát si z ní dělali legraci, že to s tím podbízením přehání. A kolikrát máma plakala, že je jen otrok domácnosti, a že si toho nikdo neváží. Cítila se vždycky hrozně, jako by za to mohla ona sama.
„Bože, já jsem jako moje máma! Ale tohle teda nechci! Chtěla jsem být manažerkou a ty se takhle nechovají. Nemají neustále strach, jestli se někomu zalíbí nebo ne. Jsou to sebevědomé ženy a všichni je poslouchají!“ Viola si udělala naprosto jasnou představu, jak manažerka vypadá a jak se chová. Zastavila se uprostřed cesty, položila kabelu na zem a vytáhla telefon.
„Dobrý den, ano vím, že je pátek večer, ale chtěla jsem vám říct, že tu výpověď nepodepíšu.
Myslím, že mám potenciál na to, být dobrá manažerka. Chápu, že jsme si my dva, jako lidé nesedli, ale rozhodně z tohoto boje jen tak neuteču. Tak, tak ... tak hezký večer!“
Viola položila telefon. Ruce se jí třásly údivem. Kdo to za ní teď mluvil? To přece nebyla ona? Zvedla tašku, hodila hlavou a vykročila k nádraží, „no a co! Nic zlého se nestalo, rozhodně nebudu jako máma!“
Karel se koukal pobaveně na telefon, který mu Viola položila, aniž by mu dala šanci k jakémukoliv vyjádření. „Kdo volal tak pozdě?“ ozvalo se z kuchyně, „Viola, a představ si, že mě nepustila ke slovu, prý, že nekončí a že bude dobrá manažerka!“
Co si ta holka vůbec myslí? Blesklo Karlovi ještě hlavou, ale z kuchyně se linula vůně pečeného masa, tak jen zakroutil udiveně hlavou a šel za svou ženou.
Submisivně se chováme, když nemáme dost sebevědomí. Když máme obavy, že něco nezvládneme.
Každý se někdy chová submisivně. Někdo častěji, někdo méně. Někdy se může submisivní chování jevit jako východisko. Východisko k emoční pohodě. Nikomu neubližuji, tak nikdo neubližuje mně.
Možná při submisivním způsobu chování opravdu docílíme toho, že nám nikdo neublíží, rozhodně však ubližujeme sami sobě. O tom, zda neubližujeme svému okolí by se dalo celkem úspěšně polemizovat. Proč?
Pokud neřekneme, tohle se mi nelíbí, pokud se omlouváme za to, že chceme něco, na co máme právo, bude to mít neblahý dopad na naši sebeúctu a na naše sebevědomí.
Budeme se cítit mizerně. Submisivní chování je někdy nazýváno skrytě agresivní. Jelikož submisivní jedinec se cíleně vyhýbá konfrontaci, může se začít chovat manipulativně, aby nakonec dosáhl svého.
Submisivní chování může někdy v druhých vyvolávat potřebu agrese.
Všimněte si té úžasné vyváženosti našich vztahů. Čím více je jedna strana submisivní, tím více je druhá dominantní. Pokud se narovnáme (vrátíme si sebeúctu), zbyde pro toho druhého přesně tolik prostoru, kolik nám.
Pokud necháme prostor pro rozhodování i partnerovi (ustoupíme z pozice velení a dominance), narovná se nebo odejde.
Změnit své chování tak, aby nám samotným neubližovalo, znamená přepsat některé své myšlenky. Myšlenky, které jsme nasbírali často už v dětství. Myšlenky o nás samotných a o tom, jak se máme chovat.
