Co mám dělat, abych byl šťastný?
„Když mě už tak dlouho znáte, řekněte mi, co mám dělat, abych byl šťastný?“ začala jsem se smát.
Docela často se směji v nevhodnou dobu. Na okamžik se mě zmocnily pochyby, co když to myslí vážně? Co když mi tím dává najevo, že jsem selhala, protože jsem mu nedala návod na to, jak být šťastný?
Přestala jsem se smát a zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi ještě problesklo, „nesmysl, nikomu nemůžeš dát návod na to, jak být šťastný.“
„Kdyby to bylo tak jednoduché, neměla bych klienty.“ Matyáš se usmál, „to byla jen řečnická,“ řekl smutně a mávl na číšníka na znamení, že odcházíme.
Cestou domů jsem přemýšlela o otázce, kterou položil a zajela jsem úplně někam jinam. Myšlenky v hlavě spustily závod.
- Proč jsem zrovna tady?
- A jsem já sama šťastná?
- Lze vytvořit návod na štěstí?
- Co když jim lžu?
- Co když existuje něco jako osud a lidé ho prostě jen tak žijí?
- Co když nemůžeme sami ovlivnit to, co se nám stane?
Co mám dělat, abych byl šťastný?
Můj mozek se začal hádat sám se sebou. Jedna strana křičela, „nech toho!“ a druhá „nenechám!“
Musela jsem je zklidnit. Takhle to holky nepůjde, pojďte k vodě, když už jsme sem dojely a zkusíme si to v klidu projít. Já budu pokládat otázky a vy budete obě odpovídat.
Jako u každého z nás generuje i můj mozek spoustu myšlenek v jednom okamžiku. Ty moje mají dva vůdce. Jmenují se Modrá a Červená.
- Modrá je racionální a chce exaktní informace.
- Červené je úplně jedno, jestli jsou věci ověřené nebo ne, prostě to pálí podle pocitů.
Sedla jsem si na kámen u řeky, nechala jsem je, ať se hádají a začala jsem vymýšlet otázky, které jim položím, abych mohla konečně rozhodnout o tom, která z nich má pravdu. O tom, jestli jsme to my sami, kdo určuje, zda budeme šťastní.
Otázka první, „Co to vlastně štěstí je?“
Modrá: „Vždyť si to vygoogli, už to popsalo tolik lidí! Tím se já zabývat nebudu, vždyť to nelze ani nakreslit, natož vysvětlit.“
Červená: „Štěstí je krásný pocit. Pocit, že je všechno na světě krásné, že ty jsi krásná. Pocit, že můžeš všechno, co chceš.“
Modrá: „To není štěstí, to je iluze!“
Červená: „Nesouhlasím, iluze to je jen v případě, že si to sice myslíš, ale tvé pocity tomu neodpovídají. Pokud jsi doopravdy šťastná, tak cítíš uvnitř krásný klid a uvědomuješ si tu obrovskou sílu i křehkost svého bytí.
Modrá: „Myslím holka, že to nevyhraješ, lidé většinou konstatují, že byli šťastní, neuvědomují si to v přítomném okamžiku. A jak sama víš, naše vzpomínky jsou zkreslené, pamatujeme si věci tak, jak chceme, aby se staly.
Otázka druhá, „Jak poznáš, že jsi šťastná?“
Modrá: „Dej mi definici!“
Červená: „Není na všechno definice! Ty to snad nikdy nepochopíš! Štěstí je způsob, jakým žiješ. Poznáš to tak, že vnímáš sám sebe i všechno kolem sebe jako jeden celek. A ten celek je prostě krásný. Je to způsob, jakým myslíš!
Že jsi šťastná poznáš vždycky, když se ti něco nelíbí a ty si uvědomíš, že je to vlastně v pořádku. Protože hněvat se sám na sebe nemá smysl. Štěstí poznáš i podle toho, že si dovolíš se vztekat nebo zlobit. Prostě to víš. A ty negativní pocity slouží jen k tomu, abys na to nezapomněla!“
Modrá: „No vždyť říkám, je to iluze. Tohle nikomu dlouho nevydrží. Nakonec tě převálcuje každodenní starost o přežití. A na to existují relevantní výzkumy!“
Otázka třetí, „Jak to uděláš, abys byla šťastná stále?“
Červená: „Nechápu, jak můžeš být moje sestra. Jsi natvrdlá, jako tvoje barva! Takové hodně staré vejce natvrdo!“
Modrá: „Nech si tu kreativitu na jindy! Chci důkaz! Zatím to byly jenom domněnky.“
Červená: „Vždyť je to jasné! Musíš se dívat kolem sebe! Když pochopíš všechny souvislosti, ohledně věcí, které tě v životě potkaly, musíš přece dojít k závěru, že se ti děje jen to, co jsi chtěla! Takže, jak to udělat, abys byla šťastná stále? Musíš si to doopravdy přát! V konkrétních malých věcech, které se stanou součástí celku, o kterém jsem mluvila.“
Modrá: „Chci lobotomii!“
No holky, jedeme domů. Já už vítěze mám. Důkazem je celý můj život. Promiň Modrá, zdá se, že budu věřit Červené, ale bez tebe Modrá, bych k tomu nedošla. Takže vítězíte obě.
