Rodiče, děti, partner… „A kde jsi ty?“

„Když vy neznáte moje rodiče! Já si nemůžu dělat co chci, já musím dělat to, co chtějí oni!“ Z Hanky to konečně vypadlo. Najednou bylo ticho. Nechala jsem ten rozčílený výkřik viset chvíli ve vzduchu. Ticho začínalo houstnout. Jen jsem se na Hanku podívala. Mohla byste to prosím zopakovat?

„No, že neznáte moje rodiče,“ špitla Hanka už zase tím svým poslušným hlasem. „Ne, Hani, tu druhou část, prosím…“

Hanka žije celý život v domě s rodiči.

S manželem jsou již tři roky rozvedení, ale stále spolu bydlí. Přestože Hanka působí sebejistě a sebevědomě, cítí se nešťastná, protože její život řídí stále někdo jiný.

Našla si přítele, se kterým je jí dobře, ale musí neustále překonávat odpor svých rodičů, téměř ve všech svých rozhodnutích. Nejraději by se odstěhovala i s dětmi ke své nové lásce, ale neví, co si počít se svým mužem.

Možnost, že ona odejde a on zůstane u jejích rodičů, jí připadá jako nemožná.

Měla jsem „Deja Vu.“ Ten příběh, který se přede mnou právě odehrál, skrze Hančina slova, jsem již znala. Vyprávěla mi ho před léty jiná žena. Jmenovala se Petra. Byla sice starší než Hanka, ale jinak to sedělo na chlup.

Petra byla již vážně nemocná. Život jí vzal sílu cokoliv měnit, tak byla naděje na to, že se osvobodí jen velmi malá.  „Možná by ten příběh Hance pomohl,“ napadlo mě.

Jak to bylo s Petrou?

Petra pracovala na poště. Potkaly jsme se na nádraží, zrovna když měla namířeno do lázní.

„Jsem už dlouho vážně nemocná a těším se až si odpočinu,“ začala naší konverzaci. Její manželství fungovalo, už víc než patnáct let, jen na oko. Posledních deset let s manželem téměř nepromluvili.

„Nechtěli jsme dětem rozvrátit rodinu,“ konstatovala s naprostou samozřejmostí. „Chtěli jsme jim dát správný vzor.

Jenže její manžel situaci vzorově nezvládl. Stres z nefunkčního vztahu začal řešit alkoholem, a tak se rodina dostala brzo do finančních potíží.

„Když mi zemřel otec, jezdila jsem mámě pomáhat. Bylo to vyčerpávající jezdit dvakrát týdně do vedlejší vesnice. Když nám máma nabídla, abychom šli bydlet k ní, vlastně nám pomohla vyřešit celou situaci.“

„Takže jste se s manželem usmířili?“ zeptala jsem se v naději na šťastný konec.

„Ne, on se mnou stále nemluví, ale já už všechno z jednoho platu neutáhnu. On všechno propije.“ 

Chtěla jsem převést řeč na něco pozitivnějšího, protože Petra byla před zhroucením. „A co děti? Říkala jste, že to děláte kvůli dětem.“

„Máme dvě dcery. Ta starší bydlí v zahraničí, tu skoro nevídám, ale ta mladší bydlí u nás. Rozvedla se, ten její byl na ní dost hrubý, tak teď bydlí s námi. Má dvě děti, tak já jí trochu pomáhám.

Začínala jsem se ošívat. „Petro, můžu se vás na něco zeptat? Máte aspoň o víkendu čas na sebe?“

Petra začala plakat, „Víte, maminka je zvyklá, že se v sobotu nakupuje a v neděli uklízí, nemůžu měnit její zvyky, už je stará a sama to nezvládne.“ líčila Petra svou situaci, když jí zazvonil telefon. Vyběhla z kupé a zavřela za sebou dveře.

Rodiče, děti, partner… „A kde jsi ty?“

„Nemůžeš jí pomoct, nikdo to po tobě nechce, ani ona!“ ozvalo se moje já, zrovna když Petra otevřela dveře a prohlásila, „tak žádné lázně nebudou, volala dcera, že manžel je opilý a zase jí něco vyčítá, musím se vrátit domů.“

„To snad nemyslíte vážně!“ vykřikla jsem, bez ohledu na své předchozí rozhodnutí. Už jsem toho měla dost. Poslouchat, jak se ženská dobrovolně ničí, a ještě jí v tom podpořit?

Peti, sama jste říkala, že ty lázně potřebujete, že to je jediné, na co jste se posledního půl roku těšila! Proboha, vaše dcera je dospělá! Váš muž je dospělý, vaše matka je možná stará, ale to neznamená, že musíte dělat všechno, co si vymyslí!“

Petra na mě koukala vyjeveně, sedla si a rezignovaně vzdychla, „co mám podle vás dělat?“

„No, to já vám neřeknu, jen vám zopakuji, co jste mi za tu krátkou dobu stihla říct.  Jen poslouchejte a pak mi sama řeknete, co byste sama sobě poradila.“ 

Petra si tiše vyslechla mou verzi svého vlastního příběhu a když jsem skončila, prohlásila, „přece se nemůžu na všechny najednou vykašlat!“

„Pokud jste se dobrovolně rozhodla strhat se k smrti, tak s vámi souhlasím. Pokud však chcete ještě nějaký pátek žít s pocitem, že život je krásný, nějakou změnu by to chtělo.“

„Jenže mámu nezměním a manžel se mnou nemluví…“

„No já nemyslela, že byste měla měnit lidi kolem sebe, stačí, když dopřejete aspoň trochu svobody sama sobě.“

Petra vypadala odhodlaně, když jsem se s ní loučila. Vyměnily jsme si telefonní čísla a slíbila, že mi napíše, jak to nakonec všechno zvládla. Je to už pět let a já stále čekám na zprávu.

A co Hanka? Přijme to?

Když jsem skončila s příběhem Petry, podívala se na mě Hanka dost vyčítavě. „To byl přece úplně jiný příběh, než je ten můj!“

„Samozřejmě, žádný příběh není stejný, ale mě by zajímalo, co byste Petře poradila.“

„No rozhodně bych neřešila, kde bude manžel bydlet. Je to přece jeho věc, jestli zůstane u její matky, nebo se odstěhuje. Nechápu, že má potřebu se o něj starat, když už spolu tak dlouho nežijí. Navíc to vypadá, že jí dělá jen naschvály. Možná mu vůbec nepomáhá, jen si to myslí. Její dcera měla víc odvahy než ona, když odešla z nefungujícího manželství. Mám pocit, že jí to moc s tím vzorem pro děti nevyšlo.“

„Řekla bych jí, ať se domluví s mámou, že jí bude pomáhat v čase, který vyhovuje jí a ne mámě, tak jí zbyde i čas na sebe. Máma bude možná chvíli protivná, ale nakonec to vezme. A její dcera by se měla odstěhovat, pokud nechce i nadále opakovat život své mámy. Měla by se postavit na vlastní nohy.“

Hanka ukončila svůj rozhořčený výklad směrem k Petře a podívala se na mě znovu tím vyčítavým pohledem. „Vy jste ale pěkná potvora!“

Začaly jsme se obě smát. „Díky Hanko.“

Druhému dokážeme poradit vždy.

Poradit sami sobě je často problém. Přitom pro nás není lepší rádce než my sami. Jen my sami víme, co je pro nás nejlepší. Jen na to občas zapomeneme.

Udělat změnu ve svém životě, je mnohem složitější, pokud v situacích, které nám nevyhovují, setrváváme dlouho.

Je to náš svět, ve kterém sice není všechno úplně ideální, „ale kde je, že? Vždyť jsou na tom lidé i mnohem hůř…

Možná ty argumenty, kterými se chlácholíme nejsou naše. Možná to je jen náš mozek, který spouští obranné mechanismy, abychom se nedostali do úzkosti. Možná bychom chtěli žít trochu jinak, po svém. Jen nevíme jak.

A možná stačí jen vykročit a nabídnout svému mozku nové zvyky. Ty, které si sami vybereme. Prostě přeladit na jiný televizní kanál, kde dávají něco hezčího. Nemáme povinnost se obětovat, pokud sami nechceme. Život máme každý jen jeden.

Vždycky máš na výběr, jestli budeš žít život svůj,

nebo někoho jiného.

Pokud nejste spokojeni se svým životem, zkuste se na něj chvíli dívat očima své nejlepší kamarádky. Očima někoho, kdo na rozdíl od vás, vás má opravdu rád. Co by vám poradila?


Jak poznáš, že nastal čas pro změnu?

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit video
Lenka
Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>
Komentáře