Rodiče, děti, partner… „A kde jsi ty?“

Rodiče, děti, partner… „A kde jsi ty?“

„Vy neznáte moje rodiče! Já si nemůžu dělat co chci, já musím dělat to, co chtějí oni!“ Z Hanky to konečně vypadlo. Najednou bylo ticho. Nechala jsem ten rozčílený výkřik viset chvíli ve vzduchu. Ticho začínalo houstnout. Jen jsem se na Hanku podívala. Mohla byste to prosím zopakovat?

„No, že neznáte moje rodiče,“ špitla Hanka už zase tím svým poslušným hlasem. „Ne, Hani, tu druhou část, prosím…“

Hanka žije celý život v domě s rodiči. S manželem jsou již tři roky rozvedení, ale stále spolu bydlí. Přestože Hanka působí na první pohled sebejistě a sebevědomě, přichází nešťastná, že její život řídí stále někdo jiný.

Našla si přítele, se kterým je jí dobře, ale musí neustále překonávat odpor svých rodičů, téměř ve všech svých rozhodnutích. Nejraději by se odstěhovala i s dětmi ke své nové lásce, ale neví, co si počít se svým mužem. Možnost, že ona odejde a on zůstane u jejich rodičů jí připadá jako nemožná.

Měla jsem „Deja Vu.“ Ten příběh, který přede mnou právě proběhl skrze Hančina slova, jsem již znala. Vyprávěla mi ho před léty jiná žena. Byla starší než Hanka, ale jinak to sedělo na chlup. Ta žena byla již vážně nemocná a naděje na to, že se osvobodí, byla malá. Život jí vzal sílu cokoliv měnit. Možná by ten příběh Hance pomohl.

Kde je Petra?

Petra pracovala na poště. Potkaly jsme se na nádraží, když měla namířeno do lázní. Byla již delší dobu vážně nemocná a těšila se, jak si odpočine. Její manželství fungovalo jen na oko, již více než patnáct let. Posledních deset let spolu téměř nepromluvili.

„Nechtěli jsme dětem rozvrátit rodinu,“ konstatovala s naprostou samozřejmostí Petra. „Chtěli jsme jim dát správný vzor.“

Jenže její manžel situaci vzorově nezvládl. Stres z nefunkčního vztahu začal řešit alkoholem, a tak se rodina dostala brzo do finančních potíží.

„Když mi zemřel otec, jezdila jsem mámě pomáhat. Bylo to vyčerpávající jezdit dvakrát týdně do vedlejší vesnice. Když nám máma nabídla, abychom šli bydlet k ní, vlastně nám pomohla vyřešit celou situaci.“

„Takže jste se s manželem usmířili?“ zeptala jsem se v naději na šťastný konec.

„Ne, on se mnou stále nemluví, ale já už to z jednoho platu nemohla všechno utáhnout. On všechno propije.“ 

Chtěla jsem převést řeč na něco pozitivnějšího, protože Petra byla před zhroucením. „A co děti? Říkala jste, že to děláte kvůli dětem.“

„Máme dvě dcery. Ta starší bydlí v zahraničí, tu skoro nevídám, ale ta mladší bydlí u nás. Rozvedla se, ten její byl na ní dost hrubý, tak teď bydlí s námi. Má dvě děti, tak já jí trochu pomáhám.

Začínala jsem se ošívat. „Petro, můžu se vás na něco zeptat? Máte aspoň o víkendu čas na sebe?“

Petra začala plakat, „Víte, maminka je zvyklá, že se v sobotu nakupuje a v neděli uklízí, nemůžu měnit její zvyky, už je stará a sama to nezvládne.“ líčila Petra svou situaci, když jí zazvonil telefon. Vyběhla z kupé a zavřela za sebou dveře.

Není to tvoje klientka, nemůžeš ji pomoct, nikdo to po tobě nechce, ani ona!“ ozvalo se moje já, zrovna když Petra otevřela dveře a prohlásila, „tak žádné lázně nebudou, volala dcera, že manžel je opilý a zase jí něco vyčítá, musím se vrátit domů.“

„To snad nemyslíte vážně!“ vykřikla jsem, bez ohledu na své předchozí rozhodnutí. Už jsem toho měla dost. Poslouchat, jak se ženská dobrovolně ničí, a ještě jí v tom podpořit?

Peti, sama jste říkala, že ty lázně potřebujete, že to je jediné, na co jste se posledního půl roku těšila! Proboha, vaše dcera je dospělá! Váš muž je dospělý, vaše matka je možná stará, ale to neznamená, že musíte dělat všechno, co si vymyslí!“ Petra na mě koukala vyjeveně, sedla si a rezignovaně vzdychla, „co mám podle vás dělat?“

„No, to já vám neřeknu, jen vám zopakuji, co jste mi za tu krátkou dobu stihla říct.  Jen poslouchejte a pak mi sama řeknete, co byste si poradila.“ 

Petra poslouchala mou verzi svého vlastního příběhu a když jsem skončila, prohlásila, „přece se nemůžu na všechny najednou vykašlat!“

„Pokud jste se dobrovolně rozhodla strhat se k smrti, tak s vámi souhlasím. Pokud však chcete ještě nějaký pátek žít s pocitem, že život je krásný, nějakou změnu by to chtělo.“

„Jenže mámu nezměním a manžel se mnou nemluví…“

„No já nemyslela, že byste měla měnit lidi kolem sebe, stačí, když dopřejete aspoň trochu svobody sama sobě.“

Petra vypadala odhodlaně, když jsem se s ní loučila. Vyměnily jsme si telefonní čísla a slíbila, že mi napíše, jak to nakonec všechno ustála. Je to už pět let a já stále čekám na zprávu.

Najde se Hanka?

Když jsem skončila s příběhem Petry, podívala se na mě Hanka s výčitkou v očích. „To byl úplně jiný příběh, než ten můj!“

„Samozřejmě, žádný příběh není stejný, ale mě by zajímalo, co byste Petře poradila.“

„No rozhodně bych neřešila, kde bude manžel bydlet. Je to přece jeho věc, jestli zůstane u její matky, nebo se odstěhuje. Nechápu, že má potřebu se o něj starat, když už spolu tak dlouho nežijí. Navíc to vypadá, že jí dělá jen naschvály. Možná mu vůbec nepomáhá, jen si to myslí. Její dcera měla víc odvahy než ona, když odešla z nefungujícího manželství. Mám pocit, že jí to moc s tím vzorem pro děti nevyšlo.“

„Řekla bych jí, ať se domluví s mámou, že jí bude pomáhat v čase, který vyhovuje jí a ne mámě, tak jí zbyde i čas na sebe. Máma bude možná protivná, ale nakonec to vezme. A její dcera by se měla odstěhovat, pokud nechce i nadále opakovat život své mámy. Měla by se postavit na vlastní nohy.“

Hanka ukončila svůj rozhořčený výklad směrem k Petře a podívala se na mě znovu vyčítavým pohledem. „Vy jste ale pěkná potvora!“

Začaly jsme se obě smát. „Díky Hanko.“

Druhému dokážeme poradit vždy.

Poradit sami sobě je často problém. Přitom pro nás není lepší rádce než my sami. Jen my sami víme, co je pro nás nejlepší. Jen na to občas zapomeneme. Udělat změnu ve svém životě, je o to těžší, čím více jsme na to, co se nám děje, zvyklí.

Je to náš svět, ve kterém to sice není úplně ideální, „ale kde je, že? Vždyť jsou na tom lidé i mnohem hůř…

Možná ty argumenty, kterými se chlácholíme nejsou naše. Možná jen náš mozek spouští obranné mechanismy, abychom se nedostali do úzkosti. Možná bychom chtěli žít trochu jinak, po svém. Jen nevíme jak.

A možná stačí jen vykročit a nabídnout svému mozku nové zvyky. Ty, které si sami vybereme. Nikdo není povinen se obětovat. Pokud sám nechce. Život máme každý jen jeden.

Pokud nejste spokojeni se svým životem, zkuste se na něj chvíli dívat očima své nejlepší kamarádky. Očima někoho, kdo na rozdíl od vás, vás má opravdu rád. Co by vám poradila?

On-line kurz pro ženy, které chtějí nalézt odpovědi na otázku, "co mi brání, mít se ráda?"

"Chtěla jsem, ať jsou šťastní, obětovala jsem toho tolik a výsledek? Pořád jsem ta nejhorší! Když se nepochválím sama, nikoho ani nenapadne, že by mi poděkoval!" 

Neproběhly ti někdy podobné myšlenky hlavou?

Jak by se ti líbilo,

  • vždy vědět, jak se správně rozhodnout,
  • neřešit každé ráno, jak vypadáš,
  • přestat pochybovat o tom, jestli jsi dost dobrá.
  • zbavit se výčitek svědomí a pocitu viny?
Lenka Bartková

Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře