Na čem závisí náš úspěch?
Jako děti, jsme se často předháněli v tom, kdo má více jizev. A sdíleli jsme příběhy o tom, jak jsme k nim přišli. Každé odřené koleno bylo příležitostí se ukázat.
„Podívejte, co se mi stalo! Spadl jsem z kola!“ hlásí hrdě chlapeček sotva přijde do dětského parku. „To nic není,“ ukazuje pyšně holčička na bouli na hlavě, „já spadla z kolotoče.“ A v koutku se blahosklonně usmívá chlapec s rukou v sádře. Je mu jasné, že vyhrál. Pro dnešní den je největší hrdina. Děti k němu běží a nadšeně pokládají miliony otázek.
Jako dospělí často své „jizvy“ schováváme. Stydíme se za své chyby a už vůbec nemáme důvod se jimi chlubit. To by bylo trapné. Shodili bychom se před ostatníma.
Když mi bylo 25, řekl mi jeden člověk, „dávej si pozor na to, jak o sobě mluvíš. Říkej svému okolí o sobě jen to, co se ti povedlo. Jen tak budeš úspěšná.“ Věřila jsem mu, a tak jsem to chvíli tak dělala.
Úspěch nezávisí na tom, co říkáme ostatním lidem, ale na tom, čemu sami věříme.
Na štěstí jen chvíli. Časem mi totiž došlo, že úspěch nezávisí na tom, co říkáme ostatním lidem, ale na tom, čemu sami věříme. Zároveň jsem došla k závěru, že tím, že dokážu ostatním ukázat i své vlastní chyby, jsem pro ně daleko víc člověkem. A lidé chtějí být ve společnosti lidí.
Znáte tu větu z vlastní hlavy, která zní, „Není to blbé?“
To se ozývá náš stud. Našla jsem vhodnou odpověď, „Není! Anebo možná je, no a co!“
Všimněte si, že máme raději přítomnost člověka, který má odvahu popsat nám s naprostou samozřejmostí, že se mu v životě něco nepovedlo než čas strávený s rodinkou Dokonalých. Každý superhrdina má nějaké zranitelné místo.
Brené Brown, která se tímto sociologickým výzkumem zabývala více než šest let došla k jednoznačnému závěru, „Zranitelnost je naši nejpřesnější mírou odvahy.“
Na čem závisí náš úspěch?
Na odvaze být tím, kým jsi. Ne na hrdinství, ale na odvaze – vyprávět příběh o tom, kým jsi, celým svým srdcem.
Úspěšný člověk má odvahu být nedokonalým.
V Japonsku byly často rozbité vázy opravovány zlatem. Vada byla brána jako něco, co činí danou věc krásnější. Dodávala jí hodnotu.
Naše zranitelnost je základem strachu a hanby a našeho boje o sebeúctu, ale zároveň se zdá, že je rodištěm radosti a kreativity, sounáležitostí a lásky.
Měla jsem takovou vlastní hypotézu. Hypotézu o tom, že čím více zkušeností máme s negativními emocemi, tím větší mohou být naše pozitivní emoce. Myslím tím v míře jejich prožití. Jednoduše taková křivka kolem neutrální osy nahoru a dolů.
Brené Brown mi tuto hypotézu potvrdila, když došla k závěru, že nemůžeme výběrově umrtvit emoce.
„Nemůžeme se zbavit emocí, které jsou spojené s odmítnutím, křivdou, nepochopením. Nemůžeme je schovat za závislost na práci, přejídáním, alkoholem, drogami, ani uzavřením se před okolním světem. Pokud se zbavíme negativních emocí, dobrovolně se zbavujeme i těch pozitivních. Pokud se zbavíme zranitelnosti, zbavujeme se dobrovolně i radosti.“
Když stojíme na prahu příležitosti a chceme otevřít dveře, náš stud v podobě šotka nás chytne za ruku a říká,
„Ne! Nejsi dost dobrý! Nemáš patřičné vzdělání! Nemáš znalosti, zkušenosti, dovednosti! Jsi vztahový outsider! Všichni tě nakonec opustí! Nemáš bohaté rodiče a tvůj společenský status také nic moc! Nejsi dost hezká, dost chytrý a všichni ví, co jsi udělal, když jsi byl v pubertě!“
To je stud. Když ho dokážeme utišit, sundat jeho ruku ze své a vstoupit do těch dveří, když se rozhlédneme a podíváme se, kdo jsou ti kritici, kteří nás takto obviňují, zjistíme, že z 99% jsme to my sami.
Stud nám říká dvě věci, „Nejsi dost dobrý,“ a když to překonáme pak, „Kdo si myslíš, že jsi?“
Odvaha nám říká, „Zkus to! Běž za tím, co chceš. Postav se a řekni to všem.“
Odvaha nám umožňuje riskovat odmítnutí, zesměšnění, či nepochopení. Pokud chceme být úspěšní a je jedno, jak význam toho slova uchopíme, bez odvahy být nedokonalým to zřejmě nepůjde.
Odvaha není nic jiného, než jistota v naše vlastní schopnosti. Jistota v sebe.
Zdroj: V článku byly použity věty z projevu Brené Brown na konferenci TED, The power of the vunerability, www.ted.com
