Sleduj své pocity a cesta se ti ukáže
„Jaká je tvá vnitřní motivace?“ pokládám otázku při konzultaci, „nemůžeš mít jako motivaci jen to, že chceš pomáhat ostatním. To tě za chvíli spálí na uhel. Jestli chceš pomoci druhým, musíš myslet i na sebe.“
„A jaká je tvoje vnitřní motivace?“ smečuje hlas na druhé straně.
„Dobrá otázka“, pomyslím si a rychle se snažím přepnout pozornost na sebe. „Popravdě, já se řídím převážně svými pocity. To je moje vnitřní motivace. Cítit se dobře ve všech oblastech mého bytí.“
Sleduj své pocity a cesta se ti ukáže
Všechny pocity, které se v nás odehrávají, mají pro nás nějaký smysl. Ukazují nám naši vlastní cestu životem. Tu, která je pro nás tou nejlepší.
Zvykli jsme si, rozdělovat je na dobré a špatné. Ty dobré si užíváme, nepřemýšlíme o nich. Proč taky, jsou dobré. Ty špatné se snažíme změnit. Nechceme ve svém životě nic, co je špatné.
„Jenže může existovat dobro bez zla? A kdo určuje, co je dobré a co špatné?“
- Dobré pocity jako radost, či nadšení nás motivují a ujišťují v tom, že jsme na dobré cestě. Připravují nás k akci.
- Ty špatné jsou pro nás prospěšné stejně. Ukazují nám směr. Pomáhají nám, rozhodovat se správně a najít smysl svého života.
Pravdou je, že právě špatné pocity nám umožňují mít i ty dobré.
SMUTEK
Smutek se spouští vždy, když nám mysl řekne, „tohle je mimo tvou moc člověče. To nemůžeš změnit. Teď ti nepomůže boj ani útěk. Můžeš se jen zastavit. Využij to.“
Vedu dialog se svým smutkem, pokud přijde. Ptám se ho, „proč tě trápí, co nemůžeš změnit? Co tě doopravdy drží na místě, že se nemůžeš pohnout dál?“
Někdy si ho chvíli nechám proudit svým tělem a někdy zjistím, že přišel omylem.
VZTEK
Vztek je hnací motor změny. Ukazuje nám, že chceme něco jiného. Všimni si, že přichází vždy ve stejných situacích. A u každého člověka jsou jiné.
Když do mne vlítne vztek, nechám ho nejprve vybuchnout. Má to rád a jako odměnu mi pak dává odpovědi na otázky,
„co mi chceš ukázat? Jakou cestou mám jít, abych tě už nepotkala? Jaké dveře do mého nevědomí mi otvíráš?“
STRACH
Strach nás ochraňuje a zároveň nám ukazuje naše vlastní hranice. Hranice, které jsme si postavili ze svých zkušeností.
Nepopírám důležitou funkci strachu, jako obranného mechanismu k přežití, ale musím přiznat, že mi docela často lže.
Když se objeví a já zjistím, že můj život není nijak ohrožen, rozsekám ho na maličké kousky a na ty pak dorážím nekompromisními otázkami,
„Kde bereš jistotu, že to bude tak, jak říkáš? Proč si myslíš, že informace, které máš, jsou ty jediné správné? Kde bereš tu drzost říkat mi, že něco nezvládnu?“
No, většinou mu nakonec poděkuji. Je to výzva pojmenovat ty maličké kousky, na které strach rozsekáme, ale když znáš jejich jméno, snáz je poznáš, když se znovu objeví.
VINA
Vina vybízí duši k akci. Říká ti, „tvá práce ještě není hotová.“ Tvá práce na tom, mít se víc rád.
Většinu věcí, které děláme, i když se nám vůbec nechce, má na svědomí právě pocit viny. A to je v rozporu s naší sebeúctou a pocitem pohody.
Když bojujeme sami proti sobě, bere nám to energii a chuť do života. Pocit viny je zároveň nejnebezpečnější nástroj, pokud ho někdo použije proti tobě.
Přijmi, že všechny pocity si vytváříš jen ty sama a nikdo jiný nad nimi nemá moc. Můžeš tak vyklouznout ze sevření všech kleští, do kterých tě dostal někdo jiný. Můžeš se zbavit role oběti.
Když ke mně tento pocit přijde, pohladím ho,
„možná jsi udělala někde v životě chybu holka. To je dobře, že to víš. Teď už s tím nic nenaděláš, nemá žádný smysl řešit minulost. Je dobře, že jsi tu chybu udělala, protože teď už víš, že ji nemusíš opakovat.“
Když se někdo snaží ten pocit ve mně vyvolat, zasměji se. Docela nahlas. Ta radost pramení z vděčnosti. Vděčnosti nad tím, že nikdo nemůže vstoupit do mé mysli, pokud mu to sama nedovolím.
Můžeme se nechat svými pocity ovládat, nebo jim naslouchat.
Ponořit se do toho, co zrovna prožíváme, abychom pochopili, jestli je ten pocit oprávněný.
Když budeš naslouchat svým pocitům, nemůžeš zabloudit. Tvá skutečná cesta se ti ukáže.
Nedávno mi někdo řekl, „neznám nikoho, kdo by se tak často smál, jako ty.“ Popravdě, nejsem to já, kdo se směje. Je to má duše. Já jsem jen umožnila, aby byla slyšet. Dovolila jsem si to. Možná proto se směje.
