Syndrom opuštěného hnízda
„Tobě není smutno?“ Tuhle otázku jsem slýchala docela často, když moje dcera nebyla doma. Dnes je jí 30 let, a přesto se mě ptají. Obzvlášť, když je na druhém kontinentu. Někdy k tomu přidají, „ty o ni nemáš strach?“
Mě vždycky napadá stejná odpověď, „proč by mi mělo být smutno?“ Jsem šťastná, protože vím, že bez ohledu na to, jak je daleko, je stále se mnou. A když je tu i fyzicky, snažíme se užít si každou minutu spolu.
Poprvé jsem pocítila závan strachu z toho, že jednou moje dítě dospěje a odejde, když jí byly tři roky.
Byly jsme tak propojené, že jen samotná představa, že budu někdy bez ní, mě doslova paralyzovala. Nedokázala jsem si to vůbec představit. Utěšovala jsem se tenkrát tím, že zbytečně panikařím, vždyť jsou jí teprve tři roky! Než dospěje uplyne ještě hodně času.
Odešla, když jí bylo deset let.
Tedy ne, že by odešla napořád, jen se rozhodla, že chce ve svém životě tančit. Konzervatoř byla v Praze a moje malé blonďaté stvoření, moje malé průsvitné sluníčko, moje „všechno“ se rozhodlo, že chce jít touto cestou. Cestou od mámy za svým vlastním snem.
Ze začátku mi to nedocházelo. Nedocházelo mi, že to je ten okamžik, kdy opouští hnízdo. Seběhlo se to moc rychle.
Jednoho dne se rozhlížím po prázdném dětském pokoji a cítím divný tlak na prsou. „Uvidíme se jen o víkendu. A jak bude dospívat, bude se ten čas našeho odloučení stále prodlužovat. A už je tu zase ta panika. Neměla bych se přestěhovat do Prahy? Ale přece nemůžu svůj život podřídit tomu, co chce moje dítě. Jsem hrozná matka, když to neudělám?“
„Musí přece existovat nějaký způsob! Musím vymyslet něco, jak si na to zvyknout a ten stav úzkosti a strachu změnit!“
Změním hodnotu času!
„Pět dní je pryč a dva dny je se mnou. Když si budeme ty dva dny užívat každou minutu spolu, bude to víc než těch pět dní bez sebe!“
Obdivovala jsem ji, jak si dokáže jít za svým snem. „Kdo je vlastně komu vzorem?“ Přestala jsem se litovat a začala jsem hledat, co vlastně chci, kdo vlastně jsem, když zrovna nejsem máma. Musela jsem jednat rychle, jinak bych to neustála.
Pět dní v týdnu, které nemůžu promarnit, protože moje dcera svůj čas nemarní.
Vlastně jsme měly štěstí. Mohly jsme, díky odloučení, odložit spory, hádky, či jiné zbytečnosti, jako jsou lži a osočování, které ubližují jakémukoliv vztahu. Neměly jsme na to čas. Změnili jsme jeho hodnotu.
Každý vztah rodiče s dítětem (pozn.:používám slovo dítě, bez ohledu na jeho věk) je jiný. Univerzální rada neexistuje. Nám naše odloučení pomohlo uvědomit si pár věcí.
Co je ve vztahu rodiče a jeho dítěte nejdůležitější:
Pozornost
Věnujte svým dětem pozornost. Bez ohledu na to, kolik jim je let. Myslím naprosto plnou pozornost, když jste spolu. Žádný mobil, televize, rádio, noviny, jen vy a vaše dítě.
Těšte se na ty okamžiky a vymýšlejte, co všechno spolu podniknete.
Vykašlete se na společný oběd jednou za měsíc, pokud u toho strávíte většinu času v kuchyni, váš muž jim opravuje auto a vaše děti si mezitím na notebooku vyřizují, co přes týden nestihli. Jeďte spolu třeba do hor! Na oběd si zajdete cestou.
Věřte sami sobě.
Jen vy sami víte nejlépe, co je dobré udělat pro váš vztah.
Nepřipouštějte si žádné „měl nebo měla bys.“
Nenechte si otrávit váš vztah názory vašeho okolí. Není pravda, že je něco na vašem vztahu špatně jen proto, že vám to říká vaše sousedka.
Pokaždé, když budete chtít udělat nějaké „razantní“ opatření ve vašem vztahu, zamyslete se, jestli to chcete opravdu vy.
Věřte svému dítěti.
Nespálí se, nepořeže, nespadne, nezavřou ho, nezabije se.
Pokud udělá nějakou chybu, je to dobře, potřebuje svou vlastní zkušenost.
Čím více berliček jim dáváme, tím je menší pravděpodobnost, že se naučí chodit bez nich.
„Pusť ho ven. Dovol mu odejít. Nevyčítej. Usmívej se a chval, pokud je to na místě.“
Je to jeho život – ne tvůj.
Většinou máme svou vlastní představu o tom, co znamená žít šťastný život. Je pro nás těžko pochopitelné, když naše dítě žije mimo tyto naše představy.
„Jak může být šťastné, když nemá rodinu? Proč si nenajde „normální“ práci? Ti jeho kamarádi jsou vážně divní...“
Každý máme svou cestu. Vaše dítě může být šťastné jen na té své. A jen ono ví, která to je. (Řekla jsem, že to ví, tak pokud se vám teď honí hlavou protiargumenty, vraťte se k předcházejícímu bodu.)
Nezapomeň, kdo jsi, když nejsi zrovna rodičem.
Abychom to všechno zvládli, musíme být sami v rovnováze.
Člověk nemůže být „jenom“ rodičem.
Pokud jsem jenom rodičem, co budu, když děti odejdou? Jak jim můžu ukazovat, že mohou být tím, čím chtějí, když jsem na to zapomněl sám u sebe?
Jak můžu chtít, aby byli šťastní, když já sám nejsem? Celý život přebírají naše vzorce chování.
