Syndrom vyhoření nebo „jen“ workoholik“?

Syndrom vyhoření. Aktuální problém mnoha lidí, podobně jako workoholismus. Pojem workoholik má kupodivu pozitivní nádech. Setkávám se s lidmi, kteří o sobě tvrdí docela pyšně, že jsou workoholici. Oproti tomu málokdo o sobě s nadšením řekne, že už „dohořívá“.

Co ovšem ve skutečnosti tyto pojmy znamenají? Jak se cítí člověk, který je opravdu těžký workoholik? Co prožívá člověk, který prostě vyhořel? Tyto pojmy mají mnoho společného, nejsou však totéž.

Workoholik je člověk závislý na práci. A jakmile jsme na něčem závislí není to v pořádku, ať se jedná o cokoliv. Závislost znamená omezení jednat svobodně. Jestliže nemáme svobodu jsme přeneseně otroci.

Otroci práce, otroci vztahu, otroci okolí, otroci sami sebe, to je asi všem jasné. Proč tedy člověk, který je opravdu závislý na práci, o sobě s nadšením neříká: „jsem otrok“? Jak vlastně můžeme poznat, že už to naše nadšení přerostlo do „diagnózy“?

Syndrom vyhoření je workholismu podobný a v mnohých případech se dá říct, že je jeho důsledkem, i když tak jednoduché, to pochopitelně není. Syndrom vyhoření se týká především té profesní oblasti, která se zabývá podporou, či pomocí jiným lidem.

Nejčastějšími oběťmi syndromu vyhoření jsou učitelé, policisté, faráři, zdravotní sestry, manažeři. I když se syndrom vyhoření uvádí ve spojení s profesní oblastí člověka, vyhořet může i matka, která se dlouhodobě stará o rodinu.


Milan a Alice byli pohádkový pár.

Milan je ekonom. Má rád čísla a tabulky. Jakmile dokončil školu, ucházel se o místo ekonoma v nadnárodní společnosti. Jeho vize byla jasná. Všem ukáže, jak je schopný, práci rozumí a pokud bude makat na 120 %, jistě si toho nadřízení brzy všimnou a on bude povýšen na své vysněné místo. Společnost má v plánu zřídit pobočku v Kamerunu, a to bude jeho štace!

Má plán a ten si uskuteční. O Kamerunu zatím jenom četl, ale dnes již ví, že to je místo, kde by chtěl žít. Miluje přírodu a není volná chvíle, kterou by v ní nestrávil. Jeho přítelkyně, se kterou se mají na podzim brát, je stejný nadšenec do hor jako on, a co víc, je to učitelka angličtiny a francouzštiny!!!

Alice je učitelka na střední škole. „Nemohlo mě potkat nic lepšího, než je Milan. Máme tolik společného a ten jeho nápad s Kamerunem mě doslova uchvátil. Milan bude vydělávat dost na to, abych se mohla věnovat charitativní činnosti. Založím školy pro děti z chudých poměrů! Máme plán. Dva, maximálně tři roky budeme budovat naši kariéru tady a potom tradááá Kamerun je náš!!

Alice, na rozdíl od Milana, byla hodně společenská, na každém rohu potkala nějakou kamarádku a než se potkala s Milanem trávila s přáteli veškerý svůj volný čas.

Milan získal práci, kterou chtěl. Tedy práci ekonoma a to ho zcela pohltilo, miloval to. V zaměstnání trávil celé dny a co nestihl, dodělával o víkendech.

„Musím makat, přeci jen je tam ta zkušební doba, takže je třeba, abych se ukázal. Chvíli ty hory počkají, a já mám přeci jasný plán.“

Je to jeho sen, tu práci vždycky chtěl, smlouvu má na dva roky, to se dá vydržet.

Vlastně, co jiného bych dělal? Na Vánoce si uděláme výlet. A svatba taky může počkat, stejně mám poslední dobou pocit, že se Alice nějak změnila. No ano, měla pravdu v tom, že jsem u té večeře nemusel tak vybouchnout, ale přece ji nebudu pořád připomínat, jak mě bolí hlava. Ta záda jsou dočasný problém, musím prostě jen změnit židli. Nechápu proč si nejde sednout ven s kamarádkami! Vždyť to měla vždycky tak ráda! Proč pořád chce, ať někam vypadneme? Ona snad vůbec nechce ten náš plán uskutečnit!!!

Alice měla také svůj plán. Vlastně byl zpočátku docela podobný plánu Milana. Miluje ho a je šťastná. „Když on pracuje do noci, proč bych nemohla i já? Ta práce mě prostě baví. Nechápu kolegyně, proč furt remcají. Vždyť my jsme tady od toho, abychom těm dětem pomohli, a když je to třeba, tak i jejich rodičům.“

Alice byla prostě, jak se říká sluníčko. Neustále vymýšlela, jak změnit výuku, aby to děti bavilo, aby se do její hodiny těšily. Založila kurzy zážitkového doučování. Iniciovala spolupráci se zahraničními školami a realizovala výměnné pobyty pro děti. Pomáhala novým kolegyním a neměla problém zaskočit za kohokoliv. Vzala si na starost i nástěnky („no ono, už bylo stejně na čase, a paní ředitelka si toho jistě všimne, co všechno jsem schopná stihnout“).

Takhle to mnohdy začíná. Zcela nevinně. U Milana vidíme vznikající závislost na práci. Dobrovolně se přepracovává, baví ho to, a dává bokem svůj osobní život. Sice si občas uvědomuje, že by měl také odpočívat, jenže ono to už jaksi nejde.

Pokaždé, když si udělá volno, má obrovské výčitky svědomí, že nepracoval. Připadá si k ničemu.

Panebože jsem tak líný! To nejde, musím toho stihnout víc! Jen kdybych se mohl více soustředit, musím si na to sehnat nějaké prášky.

A jaká je to nehoráznost, že to místo, o kterém snil, dostal jeho kolega! Vždyť je každý víkend někde na horách! A přesčas jsem u něho taky neviděl! Prý rodina je přednější! Pche! Je jenom líný a vymlouvá se na rodinu! Vždyť já mám taky rodinu a stíhám všechno.“

Alice došla k závěru, že ji bude lépe bez Milana. Jeho výbuchy vzteku a neschopnost najít si čas už překročili únosnou míru. Po patnácti letech skončila ve školství.

Mám toho vážně po krk. Nemá to žádný smysl. Cítím se vyždímaná, využitá a mám pocit, že za nic nestojím. Všechno mě bolí. Nemůžu večer usnout. Hodiny se převaluji v posteli a nic. Mám pocit, že spím jen hodinu denně.

Může za to ten proklatý Milan! A děti nechci do smrti vidět! A kolegyně? Prý proč nejdeš někam s kamarádkami? Vždyť je to ztracený čas! Každý po mě něco chce! Nikoho nezajímám! Vlastně by mi bylo lépe, kdybych už tady vůbec nebyla. Je mi všechno jedno.


Když člověk na sobě cítí tlak vyhoření, tím prvním, co vypustí, je čas na osobní rozjímaní, zamyšlení, zastavení se sám se sebou.

Alice i Milan přežili. Naštěstí. Alice odletěla do Francie a potkala tam Grega, se kterým už zůstala. Milan si po prvním infarktu, který se u něj dostavil ve čtyřiceti letech, uvědomil, že už opravdu dlouho nebyl na horách. Tak prostě vyrazil a potkal tam Alenu.

Úžasné stvoření. Ta holka z těch hor snad nikdy nesleze!! To je přesně pro něj. Umět žít! Otevřou si v těch horách penzion. Teď budu sice rok makat, ať na to nemusíme brát úvěr, ale pak už to bude jen pohoda. Pak začnu konečně žít. Pak…“


Sebepoznáním k sebelásce

On-line kurz pro ženy, které chtějí nalézt odpovědi na otázku, "co mi brání, mít se ráda?"

"Chtěla jsem, ať jsou šťastní, obětovala jsem toho tolik a výsledek? Pořád jsem ta nejhorší! Když se nepochválím sama, nikoho ani nenapadne, že by mi poděkoval!" 

Neproběhly ti někdy podobné myšlenky hlavou?

Jak by se ti líbilo,

  • vždy vědět, jak se správně rozhodnout,
  • neřešit každé ráno, jak vypadáš,
  • přestat pochybovat o tom, jestli jsi dost dobrá.
  • zbavit se výčitek svědomí a pocitu viny?
Lenka Bartková

Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře