Teď už nás nic nemůže překvapit…

„Letiště v Katowicích nepřijímá, letíme do Krakowa,“ ozvalo se z reproduktoru v letadle. Hrobové ticho naznačuje horlivé přemýšlení stovky cestujících o tom, jak se z Krakowa dostanou domů.

To ticho přerušil neřízený smích. Nemohly jsme to udržet. Ani zastavit. Byly jsme jediné dvě v letadle, kdo reagoval tímto způsobem, bez ohledu na to, že ani jedna z nás neměla telefon a můj bratr na nás čekal již 12 hodin na letišti v Katovicích.

Do letadla jsme nastupovaly s pocitem, „tak, teď už nás nic nemůže překvapit.“

Zdálo se, že rozloučení s Alicante, konečně nabere pozitivní spád. Poslední den naší dovolené jsme si chtěly užít. Míša strávila v Alicante celý rok na stáži a já přijela poslední měsíc za ní. Vlastně jsme na sebe za celou dobu moc času neměly. Možná proto se to stalo.

„Dneska budeme jenom spolu,“ plánovaly jsme do detailů celý den a těšily se na každou minutu, která nastane. „Budeme jen tady a teď.“ Vyrazily jsme na pláž, v kabelce jen telefony, klíče od pronajatého bytu a poslední eura.



Věci jsme hodily na osušku a šly se rozloučit s mořem. Hlavou mi proběhla věta, kterou jsem slyšela od místních hned první den, „je tu hodně zlodějů,“ ale zahnala jsem ji pryč. „Nebudu poslední den vytvářet paranoidní energii!“

Míše proběhla hlavou jiná věta, „ti kluci tam u zábradlí se mi moc nezdají,“ ale zahodila ji stejně jako já. „Nebudu prudit, nikdy se nám nic neztratilo.“

Po dvou hodinách řádění ve vodě, jsme se teatrálně rozloučily s mořem a těšily se na další nezapomenutelné okamžiky našeho skvělého plánu.

Koukám na osušku uprostřed lidí a mozek odmítá reagovat. Otáčím se na Míšu a slyším, jak říkám, „kam jsi dala všechny naše věci?“ Stojíme vedle sebe a důkladně prozkoumáváme každý detail osušky. Nic. Není tu nic. 

Dívám se na svou dceru a konstatuji, „tak stejně jsme chtěly ty lehátka vyhodit…“ trošku se zasmějeme, ale to už přichází první výstražné otázky z levé hemisféry.

  • „Jak se dostaneme do bytu, když nemáme klíče?“
  • „Jak zavoláme o náhradní, když nemáme telefon?“
  • „Dneska máme letět domů, jak to uděláme?“

Do toho pochopitelně vstupují mnohem děsivější myšlenky, „To ponesu těch svých 80 kilo živé váhy v plavkách celým lázeňským městem?“
„Já v těch plavkách městem nejdu!“
vykřiknu zcela nelogicky vzhledem k situaci, načež dcera naštvaně smečuje, „nasadíš si plavecké brýle!“

„Nemůže to pochopit se svou postavou modelky“, uzavřu tento myšlenkový proces a začnu se rozhlížet, zda někde neuvidím řešení naší situace.



Španělská policie je v pohodě. Doslova. Tedy ne, že by nám nějak pomohli, ale podle otázek, které nám pokládali mi došlo, čemu se říká stoický klid, jak vypadá beznaděj a zároveň jak teplo působí na mužské hormony. 

Beznaděj: Zámečník přijde otevřít dveře jen tehdy, když mu dáš své číslo. Když nemáš telefonní číslo, protože ti ho PROBOHA ukradli i s klíčem, tak máš smůlu. Policie ti svoje číslo půjčit nemůže. Prostě nemůže. A byty otvírá jen zámečník.
Když zámečník potřetí zavěsil, zjišťuji, že jsem ještě neviděla svou dceru takhle rozčílenou. Dochází mi, že její španělština je už brilantní a že asi zná i mnoho sprostých slov v této řeči. Když vidím, že se chystá napadnout policistu, naznačím stopku, a dcera odchází rychle pryč s mávajícíma rukama i svou brilantní španělštinou.

„Šmarjá, to mě tu necháš?“ snažím se ji dohnat v botách do vody.



Obcházíme dům, ve kterém jsme bydlely. „Nechala jsi otevřené okno do kuchyně?“ ptám se s představou, jak konečně usedáme na pohovku v klimatizovaném pokoji. „To chceš lézt do třetího patra oknem?“ reaguje podrážděně dcera, ale já už jsem v pohodě, prostě vím, že se to vyřeší.

„To okno je do uzavřeného dvorku!“ odpovídá tónem, jako bych to byla já, kdo za všechno může. „Netrpělivé mládí,“ pomyslím si.
„Zazvoň na sousedy.“ „Na které?“ „Na všechny, postupně!“

Nic. Žádná reakce. Je zrovna siesta. Naštěstí nějaký mladík vychází z domu, tak se dostáváme aspoň na chladnou chodbu.“

„Kdyby nás soused, co bydlí nad námi, pustil k sobě, mohla bych se do našeho bytu dostat přes kuchyňské okno,“ tajemně naznačuji řešení. Teď se směje Míša. „Ty?“ „Ano, máma!“ reaguji naoko podrážděně.

Po desetiminutovém přemlouvání sousedky přes dveře a podávání rozličných důkazů, naznačujících, že nejsme lupiči, ale okradení turisti, nám žena neochotně otvírá a volá svého muže. Míša mu znovu vysvětluje naši situaci a Halelujá, Olé, Aláh, děkuji všem Bohům a pro jistotu i Vesmíru!

Soused je hasič, a přestože je siesta, pádí pro lana, na kterých se později spustí do našeho bytu a za necelou hodinku sedíme na pohovce v klimatizovaném pokoji. Náš plán už nestihneme, ale letadlo snad ještě ano.
Na letišti klasika. Míšin kufr má nadváhu, tak sleduji její úzkost a začínající depresi, když se loučí s trojím párem bot. Přece jen jsou nejtěžší.

Nastupujeme do letadla s klidem v duši. Teď už nás nic nemůže překvapit. Teprve za dvě hodiny se ozve, „Letiště v Katowicích nepřijímá, letíme do Krakowa…“


Stáhněte si eBook ZDARMA a poraďte si s kritikou, která vás zraňuje.




 

Lenka

Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře