Ztracená ve vztahu
„Řekneš mi už konečně, co se vlastně stalo?“ zeptala se nedočkavě Jana. Tandemový seskok si užily, ale Tereza měla v očích nějaké smutné tajemství.
„Už nebudu nikdy žádnému muži věřit,“ pronesla Tereza odhodlaně.
„Jasně, proto jsi právě svěřila svůj život jednomu z nich!“ usmála se Jana.
„Je mi nevěrný, zmetek, už dlouho,“ doplnila Tereza na vysvětlení a byla na sebe pyšná s jakým klidem tu strašnou věc právě vyslovila. „S kým prosím tě?“
„S někým, kdo vypadá jako já!“
Jana polkla naprázdno, „myslela jsem si to,“ bliklo jí v hlavě, ale nahlas se zeptala, „no a ty víš, kdo vlastně jsi?“ „Jasně, že vím! Jsem člověk, který má rád přírodu, který se rád směje, má rád adrenalin, ráda tančím a …“
„Terko, já se tě neptám na to, čím jsi byla dříve, ale na to, kým jsi teď! Nezlob se, ale kdy jsi naposledy tančila? Poslední roky tě nepoznávám a kdybych tě neznala už ze školy, myslela bych si, že jsi usedlá panička. Mám pocit, jako by tvá snaha přizpůsobit se svému muži byla tvým životním cílem.“
„Ano, to máš pravdu! Obětovala jsem mu kus svého života!“
„A on tě někdo nutil? Já myslím, že jsi do toho šla dobrovolně. Myslím, do té role oběti.“
„Zapomněla jsi, že milovat bys měla i sebe samotnou.“
„A milovat se, znamená neubližovat si.“
„Copak já si ubližuji? On mi ubližuje! Náhodou já se mám ráda až moc!“
„Ano, to vidím, kdybych tě nevzala na ten tandemový seskok, který ti zvedl adrenalin, neodvážila by ses ani říct mi, že tě podvádí. A to jsem tvá nejlepší kamarádka!“
„Řeknu ti pět tvrzení. Pokud si u všech řekneš ano, většinou se tak chovám, tak už neřeknu ani slovo, platí? Budu je schválně říkat v první osobě:
- Když se mi něco nelíbí, řeknu to, i kdyby šlo jen o vyjádření mým pocitů.
- Své pocity sdílím se svým okolím.
- Když se mi chce, jsem výstřední a když se mi chce, chovám se nenápadně. Neřeším, co si okolí myslí.
- Jsem spontánní během milostných her se svým partnerem.
- Když mi partner něco vytkne, nenaštvu se, vždy se ho zeptám na důvod jeho nespokojenosti.“
„No to bych chtěla vidět, jestli to někdo umí! A spontánní v posteli? Co to je, po dvaceti letech manželství? A nemyslíš, že nikoho nezajímají mé pocity? Přece nebudu chodit a říkat, dobrý den pane průvodčí, cítím se dnes mizerně a co vy?“ Tereza se zasmála, ale do smíchu jí moc nebylo.
„To, že jsem přizpůsobivá v různých situacích jsem dosud brala jako svou kladnou stránku.“ „To ano, pokud je to tvá vůle.“
Často své chování přizpůsobujeme požadavkům, nebo představám našeho okolí a své emoce, pocity a někdy i myšlenky si necháváme pro sebe.
Pokud se přizpůsobíme cizí představě o tom, jak bychom se měli chovat, nebo cítit, potom je velmi pravděpodobné, že nebudeme umět odpovědět na otázku, „KDO JSEM?“
„Jde o to, připustit si, že jen my sami rozhodujeme o tom, jaké myšlenky chceme. A naučit se myslet jinak, je dovednost jako každá jiná. Chce to trénink. To máš stejné jako s plaváním. Když už se jednou udržíš na vodě, tak ti to nikdo nevezme. Už to umíš, jen zdokonaluješ techniku. Nejtěžší je začátek – odvážit se do ní skočit.“
„Tak už konečně skoč!
Přestaň řešit všechny kolem sebe. Co se jim honí v hlavě, co si o tobě myslí. Jestli jsi dokonale ustrojená a jestli je tvůj muž šťastný. Tvá snaha být dokonalou ženou, skvělou mámou, úspěšnou podnikatelkou, hodnou dcerou a vzorem pro všechny ti přehodila černý závoj přes tebe samotnou.“
„Ztracená ve vztahu“
„Říkáš, že ta jeho milenka je ti podobná. Možná ano, ale možná si jen viděla sebe v době, kdy jste si byli se svým mužem blízcí. V době, kdy jsi byla veselá a kdy jsi tančila.“ Tereza se rozplakala, „je mi tak mizerně, nevím, co mám dělat.“
„No, co jsi měla ráda, ještě než jsi začala trávit veškerý svůj čas uspokojováním svých představ o potřebách tvého muže?“ Tereza zvedla uslzený obličej, podívala se nechápavě na Janu a řekla, „nevím, asi procházky po lese.“ Jana jen pokývala spokojeně hlavou.
Když opustíme veškeré své role a sundáme všechny své masky, uvidíme, kdo skutečně jsme. Jsme to, co děláme rádi. Jsme to, co nás dělá skutečně šťastnými.
