Umožňujeme vlastním dětem překonávat výzvy? Nebo jim jen zametáme cestičku?

Dát vlastnímu dítěti všechno, co můžeme, je nám rodičům vlastní. Všichni se o to snažíme. Podpora není jen v tom, že mu dáme vlastní prostor, i když se mnohdy neslučuje s naší představou o tom „co je pro něj nejlepší“.

Podpora je hlavně o tom, že ustoupíme ze svých snů, abychom se nechali překvapit jeho vlastními.

Co je to prostor pro dítě? Určitě to není tendence, nechat ho takzvaně dělat si co chce. Spíše snaha o vytvoření takových hranic, ve kterých bude v bezpečí, ale zároveň se může rozvíjet jeho vlastním směrem. Potlačení vlastní potřeby vychovávat podle obecných pravidel, ale i potlačení potřeby dávat nevyžádané dary. To je asi nejtěžší.

Pokud dítě není zvyklé překonávat výzvy, jak to po něm můžeme požadovat v dospělosti? Kde se to mělo naučit?

Kamil měl dva syny. Arnolda a Davida. Když se jeho manželství rozpadlo rozhodl se, že vezme jejich výchovu do vlastních rukou. Kluci byli zrovna ve věku 13 a 14 let a rozhodli se zůstat u táty, kde měli všechno co potřebovali. Zázemí, podporu, peníze, svobodu.

A Kamil se snažil. Teď ukáže světu, jak jsou jeho kluci úžasní. Arnold byl poměrně nadějný fotbalový hráč. Kamil investoval veškerý svůj volný čas do jeho podpory.  Na co syn pomyslel, to dostal. Nové auto, vlastní byt, značkové oblečení, peníze na cokoliv.

Jenže ono to jen takhle občas nefunguje. Arnold brzy zjistil, že mu stačí ke spokojenosti ono pozlátko spojené se statusem fotbalisty. Je těžké se snažit, když nemusíte. Když Kamilovi došlo, že jeho sen o synově slávě se vytratil, na syna zanevřel a při setkáních, která nebyla příliš častá, mu to nikdy nezapomněl připomenout.

„Měl jsem taková očekávání! Všechno jsem mu dal! Měl jedinečné podmínky, peněz jak šlupek! Kde se stala chyba?“

Podívejme se na situaci z pohledu staršího syna Arnolda. Možná si řeknete, „otec měl pravdu, kluk byl rozmazlený a je dobře, že ho přestal podporovat“. Ale dělal Arnold to, co ho opravdu bavilo? Šel za svým snem, nebo jen plnil sen svého otce?

Všichni víme, jak je těžké opustit svou komfortní zónu.

Aby se nám to povedlo, musíme mít svou vlastní představu, svůj vlastní sen, svou vlastní touhu po něčem, co nás přinutí opustit to, na co jsme zvyklí a vyjít novým směrem. Arnold nebyl zvyklý překonávat nějaké výzvy. Dostal i to, co nechtěl.

Proč by měl opouštět svou komfortní zónu, když v ní měl vše, co považoval za důležité?

Otec ho naučil, že důležité je být bohatý. A to Arnold byl. Jak měl překonat sám sebe? Jediná výzva pro něj dlouhou dobu byla, udržet se v této pozici. I za cenu podvodů vůči vlastnímu otci.

Svou vlastní cestou šel, až v okamžiku, kdy se otec rozhodl, že už ho podporovat nebude. Že už žádné peníze nedostane, a to ani po jeho smrti. Arnold musel jít nakonec svou vlastní cestou, ale nedostal tím konečně šanci?