Vždycky máš na výběr, zda budeš žít život svůj, nebo někoho jiného.

Helena seděla na zaprášené lavičce hlavního nádraží a v hlavě vedla pomyslný dialog sama se sebou. Snažila se vypnout všechny myšlenky. Nešlo to, běžely jak na dopravním pásu, který přesunuje kufry. Pokaždé, když nějaký kufr přepadl, vystřelila další myšlenka,

Kdo pomůže mé dceři s malou, vždyť musí chodit do práce a její muž taky – plesk! Kdo doma uklidí, vypere a navaří, můj muž to sám nezvládne – plesk!, Ta nová asistentka to beze mě nedá, když budu pryč, položí firmu a mě nakonec propustí – plesk! Nepříjemný zvuk, zrovna přijíždějícího vlaku, zastavil pomyslné kufry na místě.

Helena byla na pokraji svých sil. Rozhodla se správně? Odjet si na měsíc bůhvíkam a nechat všechny na holičkách? Z rozjímání nad sebou ji vyrušil podivný zvuk.

Na vedlejší lavičce seděla malá holčička. Tvář měla staženou bolestí, ramínka se jí třásla a z hrdla se draly nepříjemné zvuky, jak se snažila pláč potlačit. „Co se ti stalo?“ zeptala se Helena ustaraně, „Já se strašně bojím,“ vzlykla neslyšně holčička. „Čeho se bojíš?“ zeptala se Helena a nenápadně se rozhlédla po okolí.  Cítila strach té holčičky až do morku kostí. „Že jsem se ztratila a už mě nikdy nenajdou.“ „Ty nevíš, kde máš maminku?“ „Nee…“ Helena se rozhlédla a uviděla spěchající mladou ženu s limonádou v ruce, jak na ni mává a udýchaně volá, „byla tam strašná fronta a ona nechtěla jít se mnou…“

Helena byla konečně ve vlaku. Pohodlně se usadila v poloprázdném kupé. Najednou se cítila tak svobodně. Byl to zvláštní pocit očekávání, strachu a hrdosti. Hrdosti na sebe sama. Konečně se rozhodla. Jak takhle vůbec mohla žít?

Když se poprvé zmínila, že by chtěla strávit nějaký čas sama, její muž se zasmál, „ty nevydržíš sama ani jeden den! Vždyť netrefíš ani k nám na chatu. Jsi prostě takový domácí typ. Proto tě mám rád.“ Dcera reagovala podobně, „Mami, proč na měsíc? Vždyť si zajeď na týden na nějaký kurz, to tě přivede na jiné myšlenky.“

Tenkrát poprvé jí to došlo. Oni mě vůbec neznají! Moje vlastní rodina mě nezná! A jak by také mohla, vždyť já se jim nikdy neukázala. Viděli jen mou vlastní představu o tom, kým bych měla být. A vím vůbec já sama, kdo jsem? Od té doby jí ta myšlenka vrtala hlavou často.

Začala pochybovat o tom, co všem okolo sebe tvrdila. „Že je nejšťastnější ženou pod Sluncem.“ Vždyť já se tak vůbec necítím! Chtěla bych žít úplně jinak, ale nevím jak! Antidepresiva nepomohly. Akorát přibrala několik kilo navíc a když je vysadila, cítila se ještě mizerněji. Nemám čas na sebe. Neumím si ho najít. Neustále se odkládám. Pokud něco nezměním, umřu zaživa.

Když se dnes ráno vzbudila, slyšela přes pootevřené okno děti z vedlejší mateřské školky, jak na sebe křičí, „musíš teď! Teď, jinak umřeš!“ V hlavě se jí ozval hlas, který posměšně říkal, „tak co? Jedem?“

Slyšela jsem za svůj život mnoho příběhů žen, které se rozhodly udělat tlustou čáru za svou minulostí a najít cestu zpátky k sobě. Všechny ty příběhy začínaly stejně:

Pocit nespokojenosti dosáhl neúnosné míry. Rozhodnutí, které proběhlo v řádu hodin a nakonec akce, kterou okolí nechápalo.

Jednou mi přítelkyně vyprávěla o tom, jak se před léty rozhodla jet sama do Peru. Bez znalosti jazyků a se dvěma malými dětmi na krku. Děti nechala doma. Nebylo zbytí, prostě zařídila vše potřebné a jela. Vrátila se po měsíci jako nový člověk. Člověk, který zná svou cestu. Možná právě díky této zkušenosti, pak mohla svým dětem pomoci najít jejich vlastní směr.

Také jsem slyšela spoustu nešťastných příběhů. Příběhů žen, které převálcoval jejich vlastní pocit odpovědnosti za to, jak žijí jejich blízcí. Nikdo se jich neprosil, přesto se dobrovolně pasovaly do role opatrovníka. Opatrovníka svého zdravého muže, opatrovníka svých dospělých dětí, opatrovníka kolegyně, která nestíhá, opatrovníka všech na světě.

Je hezké pomáhat ostatním, ale jen když to opravdu potřebují. Je hezké pomáhat ostatním, ale v prvé řadě bychom měli pomoci sobě.

Možná to chce větší odvahu. Možná jsme tak nebyli vychovaní. Pak můžeme mít pocit, stejně jako ta holčička, „že jsem se ztratila a už mě nikdy nenajdou.“ Pak ta holčička v nás pláče a volá, „NAJDI MĚ!

Ženy, upřímně vám říkám, nikdo vás hledat nebude. Musíte se najít samy! Sbalte do pomyslného kufru všechny pochyby o sobě samých, sbalte tam myšlenky typu, „to se nehodí,“ „co by tomu řekli,“ „já musím“ „jsem odpovědná“ „nemůžu“ a zamkněte ten kufr na zámek s heslem „mám právo žít tak, jak sama chci.“

A pak ho hoďte do řeky a jděte proti proudu. Hledejte svou divokost i něhu, hledejte svou lásku i nenávist, hledejte svá omezení i možnosti. Když půjdete řekou budou vám sice nohy trnout zimou, ale s každým kamínkem, na který šlápnete si uvědomíte, že žijete. Jen tak můžete pomoct všem ostatním. Jen tak můžete najít sama sebe.

„Est longissima via.“ – Je to nejdelší cesta.

Změnit způsob myšlení je lehké, nikoli snadné.

Potřebujeme zkušenost.  Z toho jsem vycházela při psaní deseti výzev ke změně myšlení.  Vybrala jsem životní situace, při kterých ji lze získat.

Naše chování vychází z našich emocí a ty vznikají z našich myšlenek. Jak se zbavit starých myšlenkových vzorců a nahradit je novými? 

Chci více informací >>

 

Lenka Bartková

Přináší mi radost sledovat, jak změna způsobu komunikace pomáhá mým klientům vážit si sama sebe, chápat své rodiče, nechat prostor svým dětem, objevit plnou důvěru k partnerovi a získat znovu pocit lásky a bezpečí.Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře