Za maskou je člověk …?

„Jmenuji se Vašek. Umím dobře pracovat a tu práci opravdu chci. Vyzkoušejte si mně a uvidíte sami.“ Zatajil se mi dech. Věřím mu to. Po kolikáté tu větu opakoval? Po šesté po sedmé? A to jenom dnes. Kolikrát ji opakoval za ty dva poslední roky, co je bez práce?

Chvíli bylo úplné ticho. Trvalo to asi jen pár sekund, než Vojta pronesl s prosebným tónem, „tak mu ji už dejte,“ a všichni vybuchli smíchy. Drahuška už slzela. Vlastně se smáli celý den a mi bylo krásně.

„Teď to bylo perfektní Vašku, teď jsem vám to věřila. Děkuji,“ pronesla jsem a měla jsem pocit, že to bylo málo.

Měla jsem pocit, že bych mu měla slíbit, že už nikdy nebude muset o práci prosit jen proto, že je Rom.

Když jsem ho viděla poprvé, pomyslela jsem si, „chlape potkat tě na ulici, tak mám strach.“ Komunikace jeho těla ukazovala něco úplně jiného, než se skrývalo uvnitř. A on se mi odměnil tím, že mi ukázal svou duši. Sundal tu masku i když jenom na chvíli a ukázal, kdo je.

Udělala jsem přestávku. Potřebovala jsem být chvíli sama. Co se to stalo? Jsem tu druhý den a mám jejich důvěru? Najednou to byli jiní lidé než ti, co přišli včera ráno. Cítila jsem podivnou úzkost, když jsem si uvědomila, jak snadné je získat něčí důvěru a jak lehce by toho šlo zneužít. Je jim většinou přes padesát, a přitom jsou jako děti. Když jim ukážete, že jsou pro vás rovnocennými partnery, že jim neublížíte, podají vám ruku a půjdou s vámi.

Všichni nosíme masky. Schováme za nimi své skutečné já, aby mu někdo neublížil.

S maskou jsem hrdina. S maskou můžu být kýmkoliv chci. Za masku nikdo nemůže.

Ale bude pak někdo vědět, kdo vlastně opravdu jsem? Co když na mě už dávno zapomněli? Co když už si pamatují jenom tu masku? A co když už ani já sám nevím, kdo jsem?

Včera jsme měli všichni masky. Věděla jsem, že musím být ten první, kdo ji sundá. Riskla jsem to. A fungovalo to. S každou sundanou maskou se začaly se měnit jejich původní přání. A byla to docela obyčejná přání člověka. Důstojně bydlet, dát dětem, co potřebují, nemít neustále strach.

Začaly se měnit příběhy. A byly neobyčejné. Protože žádný pravdivý lidský příběh obyčejný být nemůže.

„Chodím rád po lese. Jsem ráda se svými dětmi, když se smějí. Hraji rád fotbal. Rád koukám na televizi. Jsem ráda, když jsem na chvíli sama.“

Vaškův příběh byl stejný,

„Už nechci být doma. Moje žena pracuje a já jsem doma sám. Chci práci, zkouším to pořád. Zavolám, řeknou ano potřebujeme lidi a když přijdu, řeknou už nikoho nepotřebujeme. Někde mi to řeknou rovnou, nezlobte se, ale Romy nebereme.“

Všichni přikyvují a sdílejí podobnou zkušenost.

Jsem realista, je mi jasné, že ne všechno, co mi říkají, je čistá pravda. Ale dokážeme si vůbec představit ten pocit, že nás někdo odmítne jen proto, že má špatnou zkušenost s někým, kdo má stejnou národnost jako my? Já ne. A ani nechci.

Vašek práci mít bude. Město souhlasilo, že je všechny zaměstná na jeden rok. A masky si zase nasadí. Možná hned co vyjdou z téhle místnosti. Ale to nevadí. Děláme to všichni. Já jsem za ty dva dny utahaná jak kotě, ale jsem šťastná.

To, co jsem viděla, byl zázrak. Zázrak jedné duše.

Nedá se to úplně popsat, ale možná jste to chvíli viděli také.

Učím lidi komunikovat tak, aby dokázali říct, kdo jsou a co chtějí. Učím lidi komunikovat, aby to uměli říct tak, že jim to ostatní uvěří. Taky je učím říct si „no a co, to nevadí“ pokud se jim to někdy nepovede.