Zrcadlení nám ukazuje, čeho se bojíme.

Zrcadlíme. Navzájem si otvíráme naše vlastní touhy, či obavy.

Skupina mužů kolem třiceti let se zastavila na občerstvení a společně řeší Pepu. Pepu, pro kterého přišla večer jeho žena k ohni a se slovy, „už jdeš domů,“ ho odtáhla pryč.

Ta debata mne zaujala, a tak se ke skupině připojuji. Pepu vlastně neznali. Ani jeho ženu. Jen svorně konstatují, že Pepa byl šťastný, protože chtěl hrát na kytaru a bavit se s nimi a pak byl nešťastný, protože byl odvlečen proti své vůli. A nebránil se. Prostě šel.

„Byl to srab!“ konstatují někteří ze skupiny sedmi mužů.

Naznačuji, že nemá smysl řešit, co se dělo ve vztahu, do kterého očividně ani jeden ze skupiny nevidí. Popravdě mne zaujalo, proč se to všech natolik dotklo, že to společně řeší. Přicházejí zajímavé odpovědi,

„Nechci dopadnout stejně.“ „Proč si myslíš, že bys mohl dopadnout stejně? Nemáš svobodou vůli? Čeho se bojíš…“

„Ženy s námi manipulují.“ „Jak jsi získal tuhle zkušenost? Nebo to je součást tvé vlastní pravdy o ženách…“

„Jsem přesvědčený, že nechtěl odejít, bylo mu s námi dobře.“ „Jak víš, co chtěl, nebo ne…“

Nakonec se shodneme na tom, že nelze nijak posuzovat, co se právě odehrávalo mezi Pepou a jeho ženou, jen to možná měla udělat trochu jinak, jemněji. „Nemusela mu to říkat před námi. Mohla mu to jen naznačit…“

Je to sice další zrcadlo, ale řeč je převedena jinam. A tak diskutujeme o životě, vztazích a myšlenkách.

Ondra pokládá jednu otázku za druhou, pasuje se do role mluvčího skupiny. I když mám místy pocit, že si ze mě utahuje, že jeho vlastní myšlení je daleko vědomější, než ukazuje, odpovídám mu, odměnou za reakci na další mé otázky.

Tak se dostáváme k další události jejich včerejšího dne. Ondra udělal kanadský žertík (z jeho pohledu) a dolil Honzovi do jeho nealkoholického piva trochu alkoholu. Vzhledem k tomu, že Honza už devět měsíců nepije, byla to zrada (z Honzova pohledu). Po chvíli jejich vzájemné nevraživosti mne napadá, že Honza už mu dávno odpustil, i když se brání slovy „nalomená důvěra“ a „respekt k jeho rozhodnutí.“ Ondra má přesto potřebu se ke své omluvě vracet.

Zeptám se tedy napřímo a Honza se jen usmívá, „nevím, proč to neustále řeší, vlastně tím, jak se pořád omlouvá, mě nutí opakovaně mu to vyčítat. Pravda je však taková, že už jsem na to zapomněl.“

Ptám se Ondry, zda si to odpustil on sám, protože mám pocit, že chce být „potrestán“ a proto se opakovaně ujišťuje o tom, že vlastně o nic nešlo.

Proč očekává, že se mu dostane uspokojivé odpovědi? Jestliže to nemá zpracováno v sobě, jestliže je vnitřně nastaven, „jednal jsem nesprávně“, pak se mu znovu dostane i zvenku stejná reakce, jakou právě přitahuje. Ondra odpoví vtípkem, ale myslím, že mi rozuměl.

Je velmi těžké odlišit to, co vidím, co si o tom myslím a co cítím. Jsou to tři úhly pohledu, které spolu nesouvisí, a přitom je vnímáme jako jeden. Navíc realita může být někdy na hony vzdálena všem těmto třem fokusům.

Jestliže si připustím myšlenku, že lidé a situace nám do života nepřicházejí náhodně, ale na základě toho, co vyzařujeme, vede mě to k zamyšlení, které vyústí k tomu, že lidé okolo nás nám zrcadlí naše vlastní momentální rozpoložení.

Lidé i situace okolo nás nám nastavují zrcadlo našeho nevědomí.

Nemusíme se do něj vždy podívat, ale přiznejte si, když projdete kolem skutečného zrcadla nemáte potřebu se na sebe aspoň mrknout?

Nejjednodušší způsob, jak poznat zrcadlo vlastních zasunutých myšlenek jsou emoce.

Když nás na někom něco štve, otvírá se brána mezi vědomím a nevědomím a my máme šanci nahlédnout do vlastní duše.

Dotýkají se nás pouze ty záležitosti, které jsou uzamknuty v nás samotných. Všechno ostatní nás nechává na pokoji.

Není třeba si to vždy vykládat zle. Pokud nám vadí, že je někdo líný, nemusí to znamenat, že někde hluboko uvnitř jsme líní také. Může nám to pouze ukazovat, že bychom si to občas mohli dovolit. Možná jsme si to někdy dávno zakázali a představa, že se někdo válí jen tak a nic nedělá, nás od té doby doslova přivádí k šílenství.

Jenže harmonie je založena na polaritách. Jestliže jsme se jednou rozhodli rozdělovat svět na dobrý a zlý, musíme si připustit dobro i zlo v sobě. Nebo se jen tak zamyslet nad tím, jestli vůbec něco jako dobro a zlo existuje. Jestli to není zase jen nějaká naše „realita.“

Jak to tedy s tím zrcadlením vlastně je?

Jednoduše, pokud je ti s někým dobře, zrcadlí ti tvé vlastní já, to které máš rád. A jestli tě někdo štve, nebo tě jeho jednání rozčiluje, nezrcadlí ti to kým jsi, ale nějaký tvůj postoj k sobě samému. Můžeš s tím pracovat, nebo tomu jednoduše přestat věnovat pozornost. Odezní to samo.

…když jsem po zhruba čtyřech hodinách odcházela, zaslechla jsem, že kluci znovu řeší kauzu „Pepa a jeho neslavný odchod od táboráku.“ Jen jsem se otočila a se smíchem na ně zavolala, „kluci, není podstatné, co udělal, nebo neudělal Pepa! Podstatné je, proč se to každého z vás dotklo!“

 

Změnit způsob myšlení je lehké, nikoli snadné.

Potřebujeme zkušenost.  Z toho jsem vycházela při psaní deseti výzev ke změně myšlení.  Vybrala jsem životní situace, při kterých ji lze získat.

Naše chování vychází z našich emocí a ty vznikají z našich myšlenek. Jak se zbavit starých myšlenkových vzorců a nahradit je novými? 

Chci více informací >>
Lenka Bartková

Přináší mi radost sledovat, jak změna způsobu komunikace pomáhá mým klientům vážit si sama sebe, chápat své rodiče, nechat prostor svým dětem, objevit plnou důvěru k partnerovi a získat znovu pocit lásky a bezpečí.Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>

Komentáře