Jak dosáhnout pohodového vztahu s vlastní mámou?
„Snaží se řídit můj život.“
„Pokaždé když se potkáme skončí to hádkou.“
„S mámou se nestýkám, rozbila mi manželství.“
„Neustále ve mě vyvolává pocit viny.“
Možná jsi někdy podobnou větu ve své hlavě slyšela. Anebo jsi máma a hlavou se ti honí tohle:
„S ničím mi nepomůže, nechápu, jak tohle může být moje dcera.“
„Nepůjčí mi vnuky, abych je náhodou neovlivnila svým názorem.“
„Její život je jedna velká katastrofa, nevím, jak ji mám pomoct.“
Proč nejsou mámy a dcery nejlepší kamarádky? A jde to vůbec?
Základem každého vztahu je důvěra. A důvěra mimo jiné znamená, „můžeš mi říct, co chceš, udělat, co chceš a já to nikdy proti tobě nepoužiju.“ Tady nám to občas pokulhává.
Špatně napsaný scénář
Role matky a dcery je určitým způsobem daná od našeho narození až po dospívání. Učíme se ji od své mámy a ta zase od své. To, co se nám na scénáři hodně nelíbilo, přepíšeme, ale málokdy se podaří přepsat scénář celý.
Hlavní rolí mámy je vytvořit pocit bezpečí. Ve scénáři dcery zase máme důvěru. Důvěru v mámu, že se postará o náš spokojený život. Někdy však zapomínáme na to, že v okamžiku naší dospělosti tento film končí.
Je třeba napsat nový scénář, ve kterém jsme si rovny. V tomhle filmu nikdo nikoho nezachraňuje, nezraňuje, ani nedává nevyžádané rady.
Co nám doopravdy vadí?
Všimni si jedné věci. Proč nás tak často u mámy rozčílí něco, co by nás v případě, kdy by to řekl kdokoliv jiný, nechalo v klidu?
Ano, „vím, co tím chce říct!“ nebo „takhle začíná vždycky, když chce začít s výčitkami!“
S tím se dá částečně souhlasit. Znáš svou mámu. Nepřipouštíš, že by se mohla změnit. Můžeš si však dovolit změnit svou reakci. Tedy pokud chceš, aby se tvůj vztah s mámou změnil.
- Zkus si v těchto situacích představit, že jste kamarádky. Jak bys reagovala? Byla by tvá reakce stejná?
- Zkus se oprostit od své role z dětství.
- Zkus se bavit s mámou stejně, jako kdyby o mámu nešlo. A pokud to „nejde“ čeho se doopravdy bojíš?
Proč se nemůžeme normálně bavit?
Důvodů proč dcery nevychází s matkami je mnoho. Zaměřím se jen na ty, které vnímám jako nečastější.
Strach opustit roli
Někdy se máma ztratí ve své roli. Zapomene, žít svůj vlastní život. Je pro ni snazší zaměřovat pozornost na své děti, než sama na sebe. Chce je stále mít ve svém hnízdě.
Všechny ty hádky a výčitky jsou jenom zástěrkou pro bolest, kterou má uvnitř. Nikdo jí neřekl, že hnízdo je prázdné a ona může žít svůj vlastní život. Dokážeš ji ukázat cestu ven z této pasti?
Snaha ochraňovat se změní ve snahu řídit tvůj život
Hlavní roli mámy je chránit své dítě. To je v pořádku, pokud je dítě malé. Jakmile vyroste má právo samo rozhodnout, co je pro něj bezpečné a co nikoli.
V okamžiku, kdy začneme žít mimo představy svých rodičů, vyvoláváme v nich obavy. Popíráme jejich zkušenost o tom, co je správné. Nebo jim zrcadlíme jejich nenaplněné sny. A oni se často brání tím, že nám vlastně ubližují. Někdy stačí je jen ujistit, že náš život je naprosto v pořádku.
Nepochopení nového scénáře
Sama víš, že chyba je málokdy jen na jedné straně. Energie vztahu je vždy v rovnováze. Tam kde jeden uhýbá, druhý to zaplňuje svou částí a naopak.
Role matky a dcery se v okamžiku dospělosti zásadně mění. Aby mohl tento vztah pokračovat dále, musí být vyvážený. Obě role si musí být rovny.
Možná tvoje máma nedokázala opustit roli matky, a to se nezmění, dokud ty nepřijmeš roli svou. Možná ti máma hodně ublížila, nebo je těžké, postavit se na vlastní nohy. Bez ohledu na to, je tvá role dcery už jiná. Scénář je nový.
V tomhle scénáři si žiješ svůj život podle svých představ a máma ti do něj vstupuje jen, když ji o to požádáš. A to platí i obráceně.
Je velmi pravděpodobné, že když si neobhájíš svůj život před mámou, neobhájíš si ho ani sama před sebou.
Jak dosáhnout pohodového vztahu s vlastní mámou?
Neexistuje žádný univerzální recept na vztahy. Ani na vztah s mámou. Jedna věc je však jistá. Nemůžeš nikoho změnit, pokud on sám nechce. Pokud chceš změnit svůj vztah s mámou, začni u sebe.
Osvoboď se z rolí, které už nechceš a dovol si žít svůj život. Nedávno mi jedna klientka napsala, „naučila jsem se potlačovat svůj názor, abych s mámou vyšla, jenže pak se mi stává, že nečekaně vybuchnu a jsme zase na začátku.“
V pohodovém vztahu je třeba sdílet své pocity a třeba i naznačit, jaké myšlenky nás k nim dovedly. Nebát se ukázat druhé straně, kdo doopravdy jsme, i když předpokládáme, že se to nebude líbit. Protože vždy je to jen předpoklad.
Není dobré potlačovat emoce. Aspoň ne dlouho. Emoce jsou jako láva, která chce ven. Buď se jim to nakonec podaří v podobě výbuchu, nebo nám budou vybuchovat uvnitř a to je daleko horší.
Na závěr mne napadla ještě jedna věta, kterou často slýchám. „Mám k mámě moc velký respekt, než abych ji řekla, co si doopravdy myslím.“
Podle mě nelze mít respekt malý, nebo velký. Buď někoho respektuji, nebo ne. Respekt předpokládá, že člověk si nedovolí uškodit jinému člověku. Ve vědomí společnosti respekt vyžaduje spravedlivost, rovnost práv, pozornost vůči zájmům a přesvědčením, svobodu.
Pokud si nechám ubližovat, nebo se bojím, abych tím, že mám jiný názor, někomu neublížila, nejde o respekt, ale o něco zcela jiného.
Respekt k rodičům znamená, že akceptuji jejich názor, i když je od mého odlišný. Neznamená to však, že budu žít podle jejich představ.
