Odvaž se nesouhlasit
Jedna z věcí, která tiše a nenápadně začne ničit mnoho vztahů, je strach z odmítnutí. Chceme se ve vztahu cítit dobře. Chceme být milováni a opečovávaní.
Když vztah začíná, jsme pod vlivem hormonů a cítíme se krásně. „Konečně jsme našli toho pravého a budeme žít jako v pohádce až do konce svého života.“
Ať chceme nebo ne, náš mozek začne vytvářet naprosto jasnou variantu naší budoucnosti a my se jí držíme jako klíště, které konečně našlo svého hostitele.
Náš mozek je však pěkný prevít. Ze všech sil se snaží, udržet nás v pohodě. Koneckonců dostal svou vizi – láskyplný vztah až do konce života – a tu potřebuje naplnit.
Když dostaneš první informace o tom, že tvůj partner není úplně dokonalý, zjistíš, že to neodpovídá této vizi. Tak se rozhodneš to potlačit.
„Vždyť je to jen maličkost. Každý dělá chyby. A určitě mi nechtěl ublížit.“
Opakující se scénář mnoha vztahů:
Když se na konzultacích setkávám s ženami, které chtějí něco na svém vztahu změnit, snažíme se nejprve přijít na to, jak se vlastně stalo, že došly až do bodu, kdy neví jak dál.
Nechceme konflikt
Důvodů, proč neřekneme, co se nám nelíbí, je mnoho. Společným jmenovatelem všech těchto důvodů je strach, že „pokazíme“ to hezké, co mezi námi dosud je.
Často jde i o sílu okamžiku. Cítíme, že se nám něco nelíbí, že s něčím nesouhlasíme, ale rozhodneme se to řešit jindy. Teď se to nehodí.
Už je pozdě
Otázkou zůstává, kdy se to vlastně hodí, když ne teď.
„Přece nebudu vytahovat, co už vzala voda – nebudu jako máma.“
Postupně ukládáme své nevyřčené nesouhlasy s konáním toho druhého do muzea křivd. Odmítáme si připustit skutečnost, že mlčením se nic nevyřeší, a že jednoho dne to stejně všechno vyletí ven. Nejčastěji v okamžiku, kdy to ten druhý vůbec nečeká.
Společné myšlení
Ve vztazích postupem času dochází k tzv. společnému myšlení. Projevuje se to tak, že na zásadní věci máme stejný názor. Není třeba o nich už diskutovat, protože prostě víme, že ten druhý to vnímá stejně.
To je v pořádku, pokud to tak opravdu je. Problém nastává v okamžiku, kdy zjistíš, že ses v průběhu vztahu stala někým jiným, než kým skutečně jsi.
Rozčarování
Najednou ti dochází, že tě tvůj partner vlastně nezná. Věci, které děláte společně, tě nenaplňují a to, co děláš ráda ty, jsi někde na začátku upozadila. Neřekla jsi, to nechci, to se mi nelíbí, nebo to nedělej. Nebyl na to správný okamžik.
Odvaž se nesouhlasit
Každý člověk je naprosto jedinečný. Přesto se, na úkor své vlastní jedinečnosti, často podřizujeme tomu, co je považováno za obecně správné.
O maličkosti jde
Každá velká věc se skládá z maličkostí, které do sebe postupně zapadají. Nejde o to, bazírovat na malichernostech. Jde o to zůstat tím, kým jsi. Žádný člověk to nemůže zjistit, pokud mu to jednoduše neřekneš. Třeba tím, že vyjádříš svůj nesouhlas, pokud to zrovna tak cítíš.
Přijmi, že s tebou nebude vždy souhlasit
Vyjádřením svého názoru riskujeme, že druhá strana nebude souhlasit. Nesouhlas předchází konfliktu ➙ konflikt předchází katastrofě. Tohle je jednoduchý program v každé hlavě. Pro ověření tohoto tvrzení se stačí podívat na televizní zprávy.
Pokud vyjádříš svůj nesouhlas s vědomím, že druhé straně se to líbit nemusí, vytvoříš prostor pro diskusi. Možná zjistíš, že tvé obavy byly zbytečné. A pokud ne, dáš partnerovi šanci, aby tě lépe poznal.
Nestačí říct jen CO, je také důležité říct i PROČ
Neznáme pořádně sami sebe, ale chceme, aby nám partner četl myšlenky.
„To ho přece musí napadnout!“
V žádném případě nejde o to, přesvědčit toho druhého, aby pochopil tvůj postoj a souhlasil s tebou. Možná se ti to povede, pak alelůja. Pro začátek však stačí akceptace.
„Nesouhlasím s tebou a vím, že ti to není příjemné. Kdybych však souhlasila, lhala bych sama sobě.“
Rozhodni se přijmout to, co řekne, jako fakt
Pokud však cítíš, že je to jinak, zeptej se.
Jestli partner nechce sdílet své pocity, není to tvoje věc. V ideálním případě je dobré, mít tuto dohodu jako nepsané pravidlo vašeho vztahu. V článku, 7 pastí při komunikaci s partnerem, poukazuji na to, jak často v rozhovorech předpokládáme, že ten druhý ví, co se nám honí hlavou.
Vztahy jsou ideálním prostorem pro náš vlastní růst.
Jen přitom nesmíme zapomenout na to, že pokud chceme, aby byl náš partner šťastný, musíme se nejprve postarat o tento pocit sami u sebe. A to bez sdílení toho, co chceme a kým jsme, nepůjde.
Pokud je tvůj vztah v začátku – dovol si připustit, že máš více variant svých budoucností. Možná je to ten pravý a možná se máš od něj jen něco naučit a jít dál. Není to podstatné. Podstatné je, že když si připustíš, že tvůj život bude krásný za všech okolností, nebudeš mít obavu zůstat ve všech situacích sama sebou.
Pak už pro tebe nebude žádný problém říct ne, když to tak budeš cítit.
Nikdy není pozdě. Vždycky máme možnost volby. Hledání svého skutečného já, které se ve vztahu ztratilo, můžeme začít kdykoliv.
Jednou z metod pro partnery je hra, kterou jsem pracovně pojmenovala „Je to pod lampou.“ Principem této hry je hledat v šuplících nashromážděných křivd minulosti tak dlouho, až se všechny dostanou na povrch. Není důležité dostat ven všechno najednou, důležité je, začít tu hru hrát.
