Pusť ty emoce ven!

„Já se nikdy nevztekám,“ ukončuje náš rozhovor Dáša.

Příběh, který mi vyprávěla, by dostal do vrtule emocí většinu lidí a domnívám se, že právem. Jenže o ten příběh tu nejde.

„Dokázala bys popsat, jak se tedy v takové situaci cítíš?“

Dáša chvíli přemýšlí, „nejprve mě to naštve, ale já si to zpracuji a pak jsem v pohodě. Snažím se pochopit, co se doopravdy děje a poučit se z toho.“

„Takže ty se stále učíš, ale nic se nemění, je to tak?“

„No proto jsem tady, už nevím, co dělám špatně.“

„Co takhle pustit ten vztek ven?“

Dáša na mě vyvalí oči, jako bych po ní chtěla, ať vykrade banku. „Teď ti nerozumím, přece všechno, co mě naštve, mi ukazuje něco o mě, ne? Tak jsi mi to říkala.“

„Á do prdele,“ to mě jen napadlo, ale nahlas jsem to neřekla.

Nahlas jsem řekla zhruba tohle, „Co ti vlastně ukazuje ten vztek? Ukazuje ti, že se někdo snaží posunout tvé hranice. A nabízí ti obrovskou energii, která má jen jeden účel. Dodat ti dostatek síly k tomu, abys ty hranice posunula zase hezky zpátky. A pak se můžeš teprve zamyslet nad tím, proč se ti to děje. Co tě do takové situace dostalo. A docela možná je to právě o tom, že tvůj schovaný vztek chce ven, protože sis ho kdysi dávno zakázala.“

„Když tu energii nevyužiješ, obrátí se proti tobě. Doslova v tobě zůstane.“

„Představ si tu obrovskou sílu, kterou sebou energie vzteku nese, a pak si představ, co to asi udělá, když ji uzavřeš v sobě.“

„No, do prdele,“ to řekla pro změnu Dáša, ale docela nahlas.

(Poznámka pro moralisty: Někdy na setkáních požaduji, aby byly používány hrubší výrazy pro uvolnění emocí. Věta, „Jeminánku, tohle už neudělám“, nemá takovou sílu.)

Zvu ji na Setkání s vlastním životem, protože tam děláme rituál vypouštění starých emocí, a začnu vyprávět příběh, který by ji mohl pomoci pochopit, jak je důležité nepotlačovat své emoce.

Jedna malá holčička, jmenovala se Gaudi měla zvláštní moc. Když se začala smát, rozesmála všechny kolem sebe. A smála se docela často, protože Gaudi znamená radost. Lidé chtěli být v její blízkosti, protože jim to bylo příjemné. Zapomínali na své starosti.

Jenže jednoho dne potkala muže, který jí řekl, že mu její smích ublížil.

„Jak ti mohl můj smích ublížit?“ zeptala se.

„Byl jsem veselý, když se očekávalo, že budu smutný. Mí blízcí se na mě rozzlobili a vyhodili mě z vesnice. A je to všechno tvoje vina.“

Gaudi nechtěla, aby lidé trpěli kvůli její radosti, chtěla být hodná holčička. Tak se rozhodla, že už se nebude nikdy smát.

„Jak vnímáš, co se stalo v tom příběhu?“ obracím se zpět k Dáše.

„No neprávem ji obvinil. Ona přece nemohla za to, co se mu stalo! A on se měl hájit. Je to přece jeho věc, jak se zrovna cítí…“

Pobízím Dášu k dalšímu rozboru situace a neúnavně – a zcela nelogicky – obhajuji toho muže z příběhu tak dlouho, až se konečně začíná objevovat vztek.