Čemu věříme? A jak bojujeme s vlastními předsudky?

Stalo se vám někdy, že jste něčemu věřili, šířili jste to dál a do krve obhajovali a pak jste najednou zjistili, že se věci mají trošku jinak? Jak bojujete s vlastními dogmaty, předsudky nebo jen s „pravdami“ svých rodičů?

Když jsem byla malá můj táta mi říkal, „když přibíjíš hřebík nesmíš u toho dýchat, jinak se hřebík ohne.“ Samozřejmě si ze mě dělal legraci, nicméně já dodnes zatajuji dech, když se rozhodnu něco přibít.

Na základě čeho vytváříme své názory na jakoukoliv věc? Jak dalece potřebujeme exaktní (rozuměj přesné, vědecky doložitelné) podklady, a jak dalece nám stačí jen názor většiny nebo našeho okolí? Co všechno jsme schopni přijmout, aniž bychom si to sami ověřili?

To, že budeme něčemu věřit je ovlivněno dvěma faktory:

  1. Naše vlastní zkušenost. Pokud máme s něčím vlastní zkušenost, je velký předpoklad, že informaci, kterou v dané oblasti přijmeme budeme považovat za důvěryhodnou.
  2. Alternativní zdroj informací. Čím větší možnost ověření informace máme, tím je více pravděpodobné, že ji budeme věřit.

Není to trochu málo? Můžeme se vždycky spolehnout na vlastní zkušenost? Rozhodně se mohu spolehnout na zkušenost, že oheň pálí. Tam už ruku nestrčím. K tomu nepotřebuji, žádný alternativní zdroj informací. Ale pokud mám vlastní zkušenost s někým, kdo je špatný člověk, opravdu je špatný? A opravdu takový bude vždycky?

A co teprve víra? A je jedno jestli v Boha, Alláha, Budhu, Šivu, Kim Čonga, Vesmír, léčivou moc nebo jen víru v sebe samého. Vy, co víru máte, víte naprosto přesně, jak to myslím. Je naše vlastní zkušenost opravdu to, za co ji považujeme? Jaké argumenty použijeme, když logika nestačí? Na základě, jakých kritérií docházíme k poznání, že to, co je, opravdu je?

A jak je to s ověřením informace? Učili nás ověřovat si informace u relevantních zdrojů.

Kdo je vlastně relevantní zdroj?

Pro moji babičku to byly noviny. Když jsme nemocní věříme lékaři. Ověřujeme u těch, kterým prostě věříme. Začíná to mámou a tátou, pak paní učitelkou a potom? Co když něco tvrdí všichni kolem nás? Až na pár jedinců, ale těch si nevšímáme.

  • Ale co když máma neměla pravdu?
  • Co když si paní učitelka už dávno myslí něco jiného?
  • Co když se všichni pletou?

Když se podíváme do historie vidíme, jak mnoho pravd vlastně pravdami nebylo. A nemusíme chodit, ani příliš daleko.

Těžko se bojuje s pravdami, které máme z dětství. Jsou to základy našich myšlenkových cest, na kterých jsme postavili všechny ostatní. Četla jsem příběh dívky, které se podařilo utéct ze Severní Koreje. Dnes je jí 26 let a přes všechny hrůzy, které zažila, dodnes bojuje s pocitem viny vůči svému vůdci. Pocitem, že ho zradila.

Myslím si, že je dobré věřit, ale ne všemu.

Že je dobré pochybovat, ale ne nad vším.

Já věřím tomu, že svůj svět si vytváříme sami. To, co žijeme je výsledkem našeho chování.

Chování je ovlivněno našimi emocemi. Naše emoce, jsou dány našimi pocity a pocity máme z našich myšlenek. A už nevím, jestli s tím přišel Freud, Jung nebo až někdo po nich, mi to prostě sedí. Sedí mi to do mého vzorce. Vzorce o tom, že myšlenku můžu změnit, a když ji změním, změním celý život. Je to moje zkušenost.

Moje babička věřila tomu, že se dožije sta let. Umřela v 96 letech, přestože byla celý život nemocná.

Můžeme věřit, čemu chceme, je to naše právo.

Zároveň pak přijímáme odpovědnost za to, co žijeme.

Tři týdny na cestě za poznáním, proč stačí přijmout svou jedinečnost, aby k tobě začala proudit hojnost.

Lenka
Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>
Komentáře