Jak mám přijít na to, co v životě chci?

„To by mě zajímalo, co tu budu ty dva dny sama dělat?“ Honilo se hlavou Světlaně. Snažila se, aby její chůze po tom zpropadeném písku podél břehu vypadala elegantně. Cítila každý krok, ale nechtěla, aby to někdo poznal.

„Určitě mě všichni sledují. Mělo by mi to být fuk, na nikoho dojem udělat nechci, jenže mi to jedno není. To je nuda!!! Proč jsem se jen nechala ukecat? Ta Naďa je vážně manipulátor. Hned jak přijdu na hotel, tak jí zavolám a zeptám se, jestli má z toho mého pobytu nějakou provizi.“

Dva mladíci, jen tak v plavkách a s docela urostlým hnědým tělem, prošli těsně kolem ní a Světlana se nenápadně narovnala, když se za ní otočili.

„Nechci, aby někdo věděl, že jsem tu sama. Budu dělat, že se jen tak procházím, než manžel přijde. Jo manžel! Bylo mu to úplně fuk, když jsem mu oznámila, že jedu sama k moři. Prý, to je dobrý nápad, třeba konečně přijdeš na to, co vlastně chceš! Kretén! Určitě se těšil, jak si to beze mě užije.“

Světlanu chytla křeč do pravého lýtka. Nenápadně se rozhlédla kolem a posadila se na kámen. Najednou jí bylo docela smutno.

„Jasně, že si to užije, co taky se mnou. Pořád poslouchat, jak mě nic nebaví, je pro něj jistě vyčerpávající, jenže pro mě je vyčerpávající, jak se pořád snaží mi pomoct! To je prostě začarovaný kruh.“

Po další hodině nekonečné snahy najít odpověď na to, co vlastně od života čeká, necítila vůbec nic. Vlastně ano, cítila, jak se jí na chodidle dělá puchýř.

„Nejradši bych ty sandály zahodila a šla na boso!“ Ohlédla se nenápadně za sebe. „Nikdo tu není! Ježíš, já jsem vážně marná. O co se vlastně snažím? Trpím tu v botách a proč?“

Světlana najednou pocítila strach. „Jsem tu úplně sama? Neměla bych se vrátit na hotel? Jak dlouho jsem vlastně šla? Proč tu vlastně jsem? Kde jsou ti dva kluci, co šli kolem? Zkusím dojít ještě k té skále. Za chvíli bude večer a mě žádné smysluplné myšlenky nepřišly.

Prý, když budeš pár dní sama se svými myšlenkami, tak uvidíš, že najednou budeš vědět, co dál.‘ Taková kravina, Naďu nechci do konce života vidět!“

Vyzula si boty a zamířila ke skále, kterou lemoval úzký břeh. „Co se za ní skrývá? Třeba tam bude skrytá pláž, na které budou lidi. Omrknu to. Pokud mě tam nic nečeká, vrátím se a ráno jedu domů. Co tady sama?“

Pomalu obešla po úzkém břehu kámen, který nazvala skálou a uviděla malou pláž, na které zběsile pobíhali nějací dva blázni. Chtěla se otočit a jít zpátky, ale zaslechla, jak na ni volají.

„Musím pryč,“ napadlo jí, ale tělem jí projel divný pocit. Byli to ti dva kluci, co ji míjeli na pláži. Teď vypadali zděšeně a pobíhali kolem nějakého kamene, který se pokoušeli zvednout. Ten kámen se najednou pohnul. „Panebože! To je delfín!“

Světlana zamávala na znamení, že chápe. Zapomněla na strach i na eleganci. Sandály položila na zem a snažila se co nejrychleji dostat k nim. Dvakrát ji zvětšující se vlny podemlely nohy, ale bylo jí to fuk. Musí jim pomoct zachránit toho delfína!

Na hotel se vrátila totálně vyčerpaná, ale šťastná. Ve sprše strávila asi hodinu a stále znovu si přehrávala události toho odpoledne. Běžela jak o závod. Sotva přiběhla, začali na ni pokřikovat T-shirt, T-shirt. Jen na chvilku zaváhala, ale když ukazovali na svá nahá těla a na polomrtvého delfína, sundala svou plážovou košili, aby ho mohli použít na záchranu.

Zatímco jeden běhal do moře nabrat co nejvíce vody na látku, aby s ním zvlhčoval tělo zvířete, druhý se snažil odtáhnout delfína zpět do moře. Světlana odhazovala ostré kameny z cesty, aby se jeho kůže neodřela.

Nedokázala odhadnout, jak dlouho to trvalo. Možná dvě minuty, možná hodinu? Nakonec se jim to povedlo. Chvíli to vypadalo, že je pozdě, ale najednou sebou mrsknul a docela hbitě odplaval pryč. Jen na chvíli se zastavil, jako by jim chtěl poděkovat.

Kluci začali skákat radostí a Světlana s nimi. Cestou zpět se překřikovali a neustále opakovali, co se vlastně stalo. Carl, tak se jmenoval ten mladší, opakovaně napodoboval Světlanin úprk, když jim běžela pomoct. Včetně toho, jak sebou několikrát flákla do vody, pokaždé když uklouzla. „Už hrozně dlouho jsem se tak nezasmála,“ pomyslela si.

Zastavila sprchu a práskla sebou do postele. Hlavou jí proběhlo jen, „bože, já tam nechala ty nové sandály,“ a pak docela spokojeně usnula.

Ráno ji vzbudily zvuky linoucí se z chodby hotelu. Automaticky sáhla po telefonu, který nechala včera na pokoji. Dvacet zmeškaných hovorů ji vrátilo zpět do reality. Jarda 18 krát, Naďa 2x.

Cítila úlevu, že to nebyl nikdo z práce. „Asi si nikdo netroufne mi zavolat, po té scéně, kterou jsem před dovolenou ztropila před svými podřízenými,“ blesklo jí hlavou, když zmáčkla zpětný hovor svému muži.

„Prosím tě, co se stalo? Já už volal na konzulát! Celý den se na tebe nemůžu dovolat!“ ozval se místo pozdravu napůl naštvaný a napůl vyděšený hlas jejího muže.

Světlana ho nechala chvíli lamentovat a pak mu s klidem, který u ní ještě nikdy nezažil, oznámila, „Jardo, dám v práci výpověď. Rozhodla jsem se. Myslím, že to zvládnou i beze mě a navíc, že budou rádi, že odcházím.“

Na druhém konci bylo ticho, tak Světlana pokračovala, „Nevím sice, co budu dělat a kde, ale vím, že tenhle život mi už nevyhovuje. Chci to změnit.“

„Světli, nestalo se ti něco?“

„Vlastně se mi stalo něco nádherného, ale to ti povím až doma. Zůstanu tu ještě týden, miluji tě,“ ukončila hovor s manželem, který si dělal starost o její duševní zdraví a vytočila Naďu.

„Neuvěříš, co se mi stalo! Zachránila jsem delfína!!“ vykřikla Světlana hned, jakmile Naďa zvedla telefon.

„A co jsi při tom cítila?“ reagovala Naďa, jako by záchrana delfínů bylo něco, co zažívá každý den.

„Rybinu!“ odsekla Světlana a vyprskla smíchy, a pak docela vážně dodala, „děkuji Nadi. Ty jsi zachránila mě.

Světlana navštívila Naďu měsíc před svou dovolenou. Bylo to po opětovné hádce se svými kolegy. Chtěla si jenom zanadávat se spřízněnou duší na to, jak ji nikdo nerozumí a jak jsou všichni naprosto neschopní. Naďa však vyjádřila vážné obavy spojené s ní samotnou.

„Světli, znám tě od školy a vždycky jsi byla veselá holka, kterou nic nerozhází. Holka, která je schopna všeho a má nadhled. Holka, která ví, co chce. Poslední dva roky jsi jako někdo jiný. Nezlob se na mě, ale pořád na něco, nebo na někoho nadáváš, mám pocit, jako by ses vzdalovala sama od sebe. Co vlastně v životě chceš? Co se ti honí hlavou?“

Světlana se rozplakala, podívala se vztekle na Naďu a vyprskla, „co se mi honí hlavou? …že můj život ztrácí smysl, že mě vůbec, ale vůbec nic nebaví, že vlastně vůbec nevím, co chci! Mám někdy pocit, že kdybych najednou umřela, bylo by mi to jedno. Mně i všem okolo mě.“

Naďa se dlouze na Světlanu podívala, chytla ji za obě ruce a řekla, „jsi na dobré cestě holka, začneme tím, že si vezmeš jeden den volno a uděláš si doma pořádek.“

Světlana na Naďu vyvalila oči, „Co? To myslíš vážně?“

Jak mám přijít na to, co vlastně v životě chci?

1. Ukliď si ve svém životě.

Když se doma rozhlédnete kolem sebe, uvidíte sami sebe. Věci kolem nás, způsob, jakým jsme je rozmístili, každá věc i ta, na kterou jsme už dávno zapomněli, to všechno jsme my. Je to zrcadlo našich myšlenek ať vědomých, či nevědomých.

Všechno, co jsme schovali do šuplíků nebo do sklepa, či na půdu, to všechno sebou stále nosíme. Minulost se vzpomínkami, ke kterým utíkáme, když zapomeneme žít tady a teď. Bývalé vztahy, ať byly krásné nebo škaredé, podle toho, jak jsme je pojmenovali.

Když se rozhlédnete kolem sebe, co vidíte? Každá součást vašeho okolí je dalším a dalším impulzem pro vaše myšlenky.

Vyzkoušejte si to!

  • Pokud jste zrovna doma, rozhlédněte se kolem sebe.
  • Podívejte se na každou věc, kterou uvidíte. Opravdu každou.
  • Chvíli se na ni dívejte a pozorujte, co všechno se vám začne honit v hlavě.
  • Proč jste si ji pořídili nebo od koho jste ji dostali?
  • Proč ji máte právě na tom místě?
  • Jaké vzpomínky s ní máte spojené?

Vyhoďte ze svého života všechno, co tam nechcete. Prostor, ve kterém žijeme, představuje náš vnitřní život. Uvolněte tu energii a zbavte se všeho co je rozbité, nepotřebné, všeho, co vám připomíná minulost, která už byla.

Nebo chcete mít ve svém životě něco, co je rozbité, nepotřebné, roztrhané, či něco, co vás brzdí jít dál? V minulosti se žít nedá.

2. Změň prostředí

Pokud cítíte, že je něco ve vašem životě jinak, než byste chtěli, pokud se vztekáte a nejste spokojeni – a to je přesně ten pocit, který nám ukazuje, že něco změnit máme – pak je třeba dát sami sobě prostor.

My všichni někde v hloubi duše víme naprosto přesně, co chceme. Víme, jak žít svůj život, abychom byli šťastní. Jen občas je to ukryto pod nánosem myšlenek spojených s věcmi a lidmi, kteří nás každodenně obklopují. Když vyrazíte do přírody, zbavíte se na chvíli těch vlivů, budete blíž k tomu poznání „kdo vlastně jsem.“

3. Buď chvíli sám

Jak vyplývá z našeho příběhu, Naďa nějakým zázrakem přesvědčila Světlanu, která vykazovala znaky vyhoření, aby odjela sama na dovolenou. Přes její odpor jí nakonec přesvědčila. Být odkázán jen sám na sebe nám přináší pochopení nejen toho, kdo jsme, ale i toho, co vlastně chceme. Nemusíme se hned vydat na měsíc do brazilských pralesů, stačí prostě být chvíli sám.

4. Netlač na pilu

Vyčistit si hlavu je stejné, jako když položíte hrnec po připáleném guláši do proudící řeky. Voda ho nakonec dokonale vyčistí, je to jen otázka času. Musíme jen potlačit vlastní netrpělivost a obavy, že to takhle nepůjde. Pokud se přistihneme při myšlenkách, „takhle to nefunguje, nic mě nenapadá, je to stále stejné,“ znamená to, že jste ten hrnec vytáhli a zase ho „šůrujete“ kartáčem. Nechte ho v té řece!

5. Tady a teď

Světlana měla štěstí. Podařilo se jí zastavit ten tlak na vlastní myšlenky příhodou, která ji hodila do přítomného okamžiku. Neměla na výběr. Byla „tady a teď.“ V tom okamžiku neměla prostor na myšlenky týkající se toho, co bylo, či toho, co bude. Pokud cvičíte jógu, nebo pravidelně meditujete, víte, o čem mluvím. Pokud ne, zkuste si to jen na okamžik.

Zapojte vědomě všechny smysly a pozorujte svůj dech. Rozhlédněte se kolem a vnímejte tu krásu. Zaposlouchejte se do zvuků, které vám okolí nabízí. Nadechněte se a vnímejte všechny pachy. Pohlaďte věci, které máte po ruce. Buďte chvíli tady a teď. Žádná minulost, žádná budoucnost.

Cesta za změnou je jako když jdeme po jezdících schodech proti směru jízdy. Jakmile se zastavíme, dovezou nás zase na začátek. Když však vytrváme, schody se zastaví a my budeme u cíle. Můžeme pak jet zase dolů nebo tam chvíli postát, než se rozhodneme pro další schody. Na každý pád už budeme mít zkušenost, že to jde. A o tom je život, nebo ne?

Cesta sebepoznání není složitá, chce to jen zaměřit svou pozornost na to, kdo jsem a co chci.  


Dovol, abych tě srdečně pozvala do online programu Cesta života - 7 věcí, které ovlivňují náš život.

Tento program byl navržen s hlubokým porozuměním pro výzvy, kterým čelíme ve svém každodenním životě. Skrze sedm klíčových oblastí, které mají největší vliv na náš život, ti tento program pomůže odkrýt a překonat bloky, které ti brání být tím, kým skutečně jsi. 

V tomto programu se spojují teorie, praktické cvičení a hluboká sebereflexe tak, aby ti bylo poskytnuto vše potřebné pro tvou osobní transformaci. 

Cesta života není jen o odhalování a překonávání bloků, je to o objevování tvé nejpravdivější podstaty. 

Lenka
Pomáhám ženám, vidět svět krásnější. Vidět, co jsou jejich skutečné potřeby a co jsou jen náhražky. Kdo jsem a co dělám, si můžete přečíst tady >>