„Tobě není smutno?“ Tuhle otázku jsem slýchala docela často, když moje dcera nebyla doma. Dnes je jí 30 let, a přesto se mě ptají. Obzvlášť, když je na druhém kontinentu. Někdy k tomu přidají, „ty o ni nemáš strach?“
Mě vždycky napadá stejná odpověď, „proč by mi mělo být smutno?“ Jsem šťastná, protože vím, že bez ohledu na to, jak je daleko, je stále se mnou. A když je tu i fyzicky, snažíme se užít si každou minutu spolu.
Poprvé jsem pocítila závan strachu z toho, že jednou moje dítě dospěje a odejde, když jí byly tři roky.
Byly jsme tak propojené, že jen samotná představa, že budu někdy bez ní, mě doslova paralyzovala. Nedokázala jsem si to vůbec představit. Utěšovala jsem se tenkrát tím, že zbytečně panikařím, vždyť jsou jí teprve tři roky! Než dospěje uplyne ještě hodně času.
Tedy ne, že by odešla napořád, jen se rozhodla, že chce ve svém životě tančit. Konzervatoř byla v Praze a moje malé blonďaté stvoření, moje malé průsvitné sluníčko, moje „všechno“ se rozhodlo, že chce jít touto cestou. Cestou od mámy za svým vlastním snem.
Ze začátku mi to nedocházelo. Nedocházelo mi, že to je ten okamžik, kdy opouští hnízdo. Seběhlo se to moc rychle.
Jednoho dne se rozhlížím po prázdném dětském pokoji a cítím divný tlak na prsou. „Uvidíme se jen o víkendu. A jak bude dospívat, bude se ten čas našeho odloučení stále prodlužovat. A už je tu zase ta panika. Neměla bych se přestěhovat do Prahy? Ale přece nemůžu svůj život podřídit tomu, co chce moje dítě. Jsem hrozná matka, když to neudělám?“
„Musí přece existovat nějaký způsob! Musím vymyslet něco, jak si na to zvyknout a ten stav úzkosti a strachu změnit!“
„Pět dní je pryč a dva dny je se mnou. Když si budeme ty dva dny užívat každou minutu spolu, bude to víc než těch pět dní bez sebe!“
Obdivovala jsem ji, jak si dokáže jít za svým snem. „Kdo je vlastně komu vzorem?“ Přestala jsem se litovat a začala jsem hledat, co vlastně chci, kdo vlastně jsem, když zrovna nejsem máma. Musela jsem jednat rychle, jinak bych to neustála.
Vlastně jsme měly štěstí. Mohly jsme, díky odloučení, odložit spory, hádky, či jiné zbytečnosti, jako jsou lži a osočování, které ubližují jakémukoliv vztahu. Neměly jsme na to čas. Změnili jsme jeho hodnotu.
Každý vztah rodiče s dítětem (pozn.:používám slovo dítě, bez ohledu na jeho věk) je jiný. Univerzální rada neexistuje. Nám naše odloučení pomohlo uvědomit si pár věcí.