Musíme dokončit všechno, co jsme začali?

A co když už to pro nás není důležité? Musíme být důslední? Proč? Kvůli komu? Stálo nás to tolik námahy, tak přece to teď neopustíme! Neopustíme tu námahu, nebo co se vlastně bojíme opustit?

V tom každodenním shonu, kdy jsme si naplánovali jednotlivé kroky k tomu, abychom byli šťastní, si někdy nevšimneme, že jsme zůstali jen u těch kroků.

Cíl je v nedohlednu a prostor na to, abychom se zamysleli, jestli tahle cesta opravdu vede k našemu snu už prostě nezůstal.

Rozhodování je těžké a bolí, a všechno co je těžké a bolí oddalujeme. A také chceme pro své rozhodování logické argumenty. Jenže ne vždy je máme.

Chtěla jsem původně navrhnout tohle řešení: „udělejte si škálu pocitů, zařaďte mezi ně pocit, který máte z toho, co děláte a podle toho se rozhodněte. Jednoduchou škálu, třeba jen o pěti bodech.“

Jenže, co bude nejlepší pocit? Většinou zrození dítěte. A co bude nejhorší pocit? Úmrtí někoho blízkého.

Všechno, co dáme mezi to, bude ve srovnání s první a poslední příčkou zanedbatelné, nicotné a vlastně se nám vůbec nebude chtít jakýkoliv pocit srovnávat, či zařazovat mezi tyto dva. Není to samo o sobě odpověď?  Jak se tedy rozhodnout, co dokončit a co nechat plavat? Jediným ukazatelem je čas.

Co z toho, na čem nyní usilovně pracujete, byste chtěli dokončit, kdybyste věděli, že máte před sebou už jen pár let života?

Plňte si cíle, které vám pomohou přiblížit se k vašemu snu. Pokud zjistíte, že vedou jinam, bez váhání je změňte. Nikomu nejste nic dlužni, ani sobě ne.

Bez toho, abychom se na chvíli zastavili to nepůjde. Může se totiž stát, jak jsem psala na začátku, že si toho vůbec nevšimneme. Může se stát, že na svůj sen zapomeneme. Může se stát, že zapomeneme sami na sebe.

Jaké upozornění máte ve svém diáři? Co je pro vás natolik důležité, že na to v žádném případě nechcete zapomenout? Dejte si do diáře opakující se termín s titulkem JÁ. A označte si ho jako nejvyšší důležitost. Nebo snad máte něco důležitějšího v životě, než jste vy sami?