Úvaha o myšlenkových mapách v naší hlavě.

Když jsem dnes uklízela svůj pracovní stůl, našla jsem mezi lístky poznámku, „poslat Evě odkaz na myšlenkové mapy“.

Myšlenkové mapy, jako nástroj pro vizualizaci našich myšlenek, jsou fantastická věc. Jak ale fungují naše vlastní myšlenkové mapy?

Náš mozek rád spojuje.

Spojuje všechno, co se spojit dá, ihned jakmile dostane impuls. Když řeknu… malá šedá myš seděla na kraji silnice a její oči byly vylekané… je to impulz. Impulz, který právě náš mozek dostal a okamžitě začal spojovat všechny informace, které má k dispozici. Impulz pro sběračské auto, které je místo navigace naváděno naší vlastní myšlenkovou mapou.  

Konečný obraz v naší představě se odvíjí nejen podle toho, jaké informace máme v naší „paměťové databázi“ dosud uložené, ale především podle toho, kterou cestu z naší mapy si vybere.

Určitě se mnou souhlasíte, že zmiňovanou myš jsme schopni si představit na tisíc různých způsobů. Proč nám tedy náš mozek okamžitě poskytl právě ten obraz, který jsme ve své hlavě viděli?

Protože náš mozek je pohodný a líný!

Nabídl nám obraz, ke kterému se dostal po široké, upravené a nejrychlejší cestě. Přestože je každý mozek jiný a žádná myšlenková mapa není stejná, všechny se shodují v tom, že pokud ten člověk, co mě nosí v hlavě, vyšle sem nahoru nějaký impulz, dostane zpátky obraz, kterého dosáhnu nejrychleji a s co nejmenším úsilím.

Pokud tedy asociujeme naše myšlenkové pochody k autu, které sbírá informace po nejpohodlnějších cestách, je třeba je změnit.

Pokud chceme změnu ve svých obrazech, změnu ve svém chování, změnu ve svém způsobu bytí, změnu v komunikaci sami se sebou, nebo změnu JAKOUKOLIV, musíme postavit cestu novou.

Naše nová cesta se dostane na první místo v navigaci naší myšlenkové mapy pouze tak, že nyní už budeme jezdit pouze po ni. Nemám teď na mysli ani tak obrazy, které v mysli vidíme, to by bylo příliš zjednodušené, jako spíše naše vzorce chování.

Znáte to, kolikrát jsme se rozhodli něco změnit, opakovaně, a znovu se vracíme k tomu rozhodnutí, že od teď už to bude jinak.

Je to lehké, ale není to snadné.

Jsme na tu starou cestu prostě zvyklí. Když chceme jet, co já vím, třeba do Paříže máme mnoho cest, ale směr je jasný. Směr je daný cílem cesty. Když pojedeme na východ, nikdy tam nedojedeme, musíme prostě na západ.

Ta cesta už je vytvořená. Když se rozhodneme pravidelně běhat, musíme každé ráno jít ven a začít běhat. A dělat to opakovaně, tak dlouho, až se z toho stane zvyk. Pak už si to jenom užíváme. Vytvořili jsme cestu. Když toho po pár týdnech necháme, cesta velmi rychle zaroste.

Jen pozor na jednu věc. Stará cesta i když zaroste a jupijajou vytvořili jsme novou, takovou, jakou jsme chtěli, ta stará cesta ta tam pořád bude. Cesty v našich myšlenkových mapách nesmažeme, můžeme ale obelstít našeho autopilota tím, že mu nabídneme jinou pohodlnou cestu. Cestu podle naší volby.

No, tak to všechno mě napadlo dnes, když jsem si uklízela stůl. Dalo by se to samozřejmě shrnout do jedné věty,

„Vystup ze své komfortní zóny,“

ale to by tam nebyl ten příběh s malou myškou na kraji silnice…