Všichni jsme sběrači. Kam se teda poděli lovci?

„Ne! Bráchovi je nedávej! Já je chci!“ Chvilku trapného ticha vystřídala salva smíchu. Koukám na bráchu, bude nám oběma za chvíli padesát a dohadujeme se o svatební talíře našich rodičů. Vlastně se nedohadujeme, to jen já křičím, „já, já, moje!!“ Brácha se jen usmívá. Myslím, že je mu to jedno. Je to mladší bratr a vždycky mi dal všechno co jsem chtěla.

Jsem spokojená. Talíře jsou moje. Mají pro mne hodnotu. Těším se z toho, že pokaždé, když je uvidím, vzpomenu si na to, že naši byli také mladí, že měli své sny a přání. Vzpomenu si na tátu, který už dlouho řídí svou loď ve světě, kam mohou jen vyvolení. Tam už talíře nepotřebuje.

Dávám talíře do kredence. Snažím se je nacpat dolů. „Jsou těžší než ty současné a asi budou náchylnější na rozbití,“ bleskne mi ještě hlavou, než se ozve můj karpální tunel a všechno letí na zem. V klidu koukám na tu spoušť. Máminy talíře naštěstí zůstaly ve skříni. Rozbily se pouze ty „bez historie“.

Sedla jsem si na linku a v hlavě se rozbíhá souboj mých vlastních myšlenek,

„Vždyť je to totální nesmysl! Život svých rodičů nemůžeš nacpat do talířů! No a co? Mrzelo by mě, kdyby se rozbily právě „ony“ talíře s hodnotou.“

Rozhlížím se po svém bytě. Mám ten prostor ráda. I ty věci v něm. Ale jakou mají vlastně hodnotu?

Dříve jsme věděli, že hrnec, ve kterém vaříme polévku, vypálil z hlíny hrnčíř z vedlejší vesnice. Věděli jsme, že má pět dětí, a že se rád směje.

Hodnotu věcí vytvářely příběhy lidí, kteří je vyráběli. Příběhy lidí, které jsme znali.

Přemýšlím nad tím, s kterou věcí bych se nerada rozloučila. První myšlenka, která vyskočí je „počítač“. Docela se leknu, ale moje laskavé já mě pohladí a říká mi, „ten můžeš klidně pustit, vždyť máš stejně všechno na cloudech.“

Je to fakt k popukání poslouchat svoje vlastní myšlenky. Vyzývám mozek, „tak se ukaž! Co jsi ochoten pustit? S čím jsi ochoten se rozloučit? Co má pro tebe hodnotu?“

Cítím se rozhořčeně, že lpí na věcech a zároveň ho chlácholím, „vím, že by ti to bylo líto, kdybys o ty „svoje věci“ přišel, ale já to tak prostě necítím.“

Jsme sběrači. Sbíráme věci. Nenapadne nás přemýšlet o tom, jak vznikly.

Většinou. Nahrazují nám hodnoty, které jsme získávali jako lovci. Uznání, prestiž, pocit uspokojení, lásku, …. a nejde pochopitelně jen o pocity lovců.

Všichni jsme sběrači. Kam se teda poděli lovci? Nebo jsme lovci, abychom mohli být sběrači?

Svatební talíře od maminky si nechám. A asi si nechám i některé další věci, které mne obklopují. Přesto je mi krásně, když si uvědomím, že v mém životě, žádnou velkou roli nehrají.