Nechválíte své dítě příliš často?

Děti se mají chválit. Mají se podporovat v tom, co je baví. Na druhou stranu bychom si měli dát pozor, abychom to trošku nepřehnali. Aby se z našeho nadšení pro vlastní dítě, nestal pro něj nezdravý závazek.

Vaše dítě je naprosto úžasné. Daří se mu všechno na co sáhne, a navíc je tak krásné a chytré. Až z toho někdy zažíváte smíšený pocit úzkosti a blaha zároveň.

„Udělám pro něj všechno na světě! Já jsem tu pro něj! Jsi nejlepší, jsi nekrásnější, jsi úžasné, jsem šťastná, že tě mám, jsem na tebe pyšná.“

To jsou věty, které od vás slyší nejčastěji a popravdě, kdo by je slyšet nechtěl, navíc od vlastní mámy!

Proč bychom jim říkali, že mohou dělat chyby, když je nedělají?  A co když je před námi pouze skrývají? Co když nám nechtějí brát náš vlastní obraz o nich samotných? Chtějí šťastnou mámu a pyšného otce. Přece jim nebudou kazit radost nějakou blbostí, která se jim zrovna nepovedla.

Justýna: „Když jsem byla malá, osahával mě soused. Bylo to odporné, ale naštěstí se mi podařilo utéct. Mámě jsem to neříkala, byla vždycky tak natěšená, na to, co nového se událo ve škole, a hlavně měla dost svých starostí. Vlastně jsem nechtěla kazit tu pohodu, která zase tak častá nebyla, a navíc jsem se styděla. Máma s oblibou říkala, takové veselé holčičce se dějí jen hezké věci…“

Kateřina: „Měla jsem v pubertě problém s příjmem potravy, málem mě to zabilo. Dodnes se kvůli tomu cítím vůči rodičům provinile. Od malička mě podporovali ve všem, co jsem dělala. Byla jsem jejich úžasná holčička. Jenže pak se se mnou rozešel můj první kluk. Bydleli jsme na vesnici, takže to všichni věděli. A já cítila obrovský tlak, měla jsem pocit, že jsem rodiče zklamala. Že už nejsem tak úžasná. Tak jsem si řekla, že se to už nestane a chtěla jsem být zase ta nejlepší a nejkrásnější…“

Radka: „Nevím, z čeho vlastně pramení ten můj pocit, že se musím stále zlepšovat. Popravdě vím, že patřím ve svém oboru mezi špičku, ale nějak mi to přijde málo. Byla jsem úspěšná už jako dítě. Vzpomínám si, jak byli naši na mě pyšní. Táta mě vyhazoval do vzduchu a říkal, ta holka jim to všem jednou ukáže…“

Romana: „Vždycky se snažím, aby můj partner byl na mě pyšný. Dělám všechno, co si myslím, že má rád. Mi vážně nevadí, že nejsem vždycky spokojená. Chci, ať má tu nejúžasnější ženu na světě.“ „Vždycky jsem byla tátova nejhodnější holčička, s pýchou říkal, ta holka mi dělá obrovskou radost, nikdy nebrečí, když se jí něco stane…“

Jsem zastáncem toho, že děti se mají podporovat a chválit. Zároveň by však měly vědět, že mohou dělat chyby, že nemusí být dokonalí jen proto, že to od nich očekáváme.

Pokud dítě chválíme moc často, v dobré víře, že budujeme jeho sebevědomí, může to u něj naopak vyvolávat tlak, že naše očekávání nesplní. Nebo může mít pocit, že už se nemusí více snažit, protože bude pochváleno, tak jako tak.

„Umožňujeme dětem překonávat výzvy?“

Dítě by mělo vědět, že jeho úspěch nezávisí na názoru okolí. K tomu, abychom si uměli vážit sami sebe, potřebujeme svoje vlastní kritéria pro hodnocení toho, co je pro nás úspěch.

Když se nám podaří dosáhnout cíle, který jsme si sami nastavili, máme z toho daleko větší radost, než když splníme cíl někoho druhého. To jsou základní kameny sebeúcty. Ta se vytváří pomocí drobných úspěchů, nikoli chválou našeho okolí.